… už bychom se natrvalo v žádném případě vrátit nechtěli. Čímž reagujeme na celkem častý dotaz, který dostáváme. Takové věci, jako je česká příroda, pohled na Hradčany, procházky uličkami Starého města, české vánoce či české Velikonoce nám vůbec nechybí a ani v nejmenším se nám po nich nestýská. Při vzpomínkách na některé typicky české obrázky, jako je černo-šedo-bílé předjaří na venkově či období Dušiček, nás nezaplavují pocity nostalgie, ale naskakuje husí kůže.

Samotné nás překvapuje, jak snadno jsme se adaptovali na poměrně odlišné prostředí a jak rychle jsme se stali  doslova závislými na přítomnosti oceánu, jeho šumění a vůni, na slunci, modré obloze, teplu, malých bílých domcích a provinčním ospalém životním tempu. Poté, co jsme postupně škrtli všechny scénáře výstavby domu počínaje optimistickým přes realistický, pesimistický, černý a nakonec skončil v koši i ten naprosto katastrofický a stále se nic nedělo, postupně z nás spadlo veškeré napětí a my se uklidnili. Ostatně v těchto dnech stojí vše nejen v Maguezu a na Lanzarote, ale i v celém Španělsku, Evropě a v podstatě na celém světě. 

Snad jediná věc, kterou bychom tady uvítali, by byla možnost přes internet se občas podívat na nějaké české divadelní představení (kterých teď divadla na internetu zpřístupnila velké množství), anebo si koupit nějaký – třeba festivalový – film. Ale  protože autorská práva jsou v naprosté většině případů vázána na určité území a servery téměř neomylně poznají, že nejsme v Česku, tak máme v tomto ohledu smůlu. Prostě – kultura zatím není unijní, natož globální.