Mane je svým způsobem tvrdohlavý chlap a některé dny s ním svádíme – tedy hlavně Vr. – urputné diskuse jak se co bude dělat. Mane má zažité zdejší pracovní postupy připomínající často víc než Evropu spíš Afriku – ta je ostatně zeměpisně mnohem blíž. Pro Vr. je proto někdy nesmírně obtížné – a pro mě jako ženu zhola nemožné – přesvědčit ho o maličko sofistikovanějším, méně pracném a daleko efektivnějším způsobu provedení některých stavebních prací. To pak chodí po stavbě a brblá, že takhle to nikdy v životě nedělal.

Namátkou: na Lanzarote se odnepaměti všechno nosí v rukou či na ramenou. Proto donutit Maneho, aby k přemísťování těžkých břemen jako jsou např. pytle s cementem, betonové bloky, či krabice s dlaždicemi používal kolečko, se už před dlouhou dobou ukázalo jako naprosto neprůchodné. Nakonec jsme to vzdali a necháváme ho, aby ty tuny materiálů přenášel „ručně“ (tedy mnohem pomaleji a nadřel se u toho jako kůň).

Stejně tak při vyměřování čehokoli vždy Mane neústupně trvá na tom, že si pro dosažení „dokonalého výsledku“ musí provázkem vyznačit spodní linii. Činnost „měření“ považuje za svůj majstrštyk a má-li příležitost, promění ji v působivou „one man show“ spočívající v mnohonásobném přeměřování jednoho a téhož, zběsilém pobíhání mezi dvěma měřenými body a opakovaném přikládání rovnováhy, aby zeď/chodník/příkop byly co nejrovnější. Toto je výsledek jeho posledního měření…
Ovšem Mane byl – na rozdíl od Vr. – se svou prací spokojen 🤣. 

Pozn.: Odpověď na dotazy, proč se v poslední době stylizuju do Sandokana, je jednoduchá: maximálním zakrytím těla se chráníme proti oblakům prachu zvířeným při úpravách okolí domu.