Ano přátelé, tolik turistů v loňském roce navštívilo Kanárské ostrovy. Z toho celou polovinu tvořili Britové. Současně mezinárodní skupina odborníků na životní prostředí a udržitelnost turistického průmyslu publikovala studii, v níž dospěla k jednoznačnému závěru, že pokud počty turistů v příštích letech neklesnou, čeká Kanárské ostrovy nevyhnutelný kolaps infrastruktury, protože na takovéto zatížení nebyla projektovaná a navíc ostrovy ani nedisponují dostatečnými zdroji (nejvážnější je situace s vodou). Nás místních tady totiž trvale žije jen o něco víc, než 2 milióny… Dalším velkým problémem jsou odpadky ve volné přírodě, devastace přírodních památek a někdy vyložený vandalismus. Na videu níže se můžete podívat na neukázněného turistu, který přes přísný zákaz vyšplhal na chráněnou tzv. vulkanickou bombu a pak nemohl slézt dolů. Video natočil fotograf Carlos Cantón.
Štítek: příroda
Co teď budete dělat?
🤣🤣🤣
Tento dotaz nám položilo tolik přátel a známých, že na něj musíme zareagovat. Především: ačkoli jsme dostavěli, zatím jsme si nějak nestačili všimnout, že bychom NEMĚLI CO DĚLAT 😆…… neb zbývá nespočet mrňavých „štěků“, které někdo musí dodělat. Např. onehdá jsme na pumpu v Haría (funguje i jako neoficiální bazar na použité nářadí) odvezli ruční míchačku na beton, přesvědčeni (mylně 🤣), že s betonováním jsme nadobro skončili. Za tři dny jsem fofrem mazala zpátky na pumpu a úpěnlivě doufala, že se zatím neprodala, protože jsme si uvědomili, že nám chybí ještě jedna zídka 🙈. Ale zpátky k „nicnedělání“ – sama velikost parcely nám spolehlivě zajistí pravidelný pohyb na čerstvém vzduchu. Když k tomu připočtete, občasné koupání v oceánu a pobyt na pláži, výlety, návštěvy přátel, trochu vzdělávání a udržování všeobecného přehledu o světě, tak vám na lelkování zase tak moc času nezbude. A to nemluvím o tom, že Vr. už určitě přemýšlí nad nějakým novým projektem – ať už v oblasti realit, práce na dálku, anebo něco úplně jiného.Kromě toho má Vr. v plánu sportovat, otužovat se a vyrážet do okolí na dvoukolých i čtyřkolých strojích, aby doplnil testosteron. Já – která sportování nesnáším – budu namísto toho huntovat tělo užitečnou prací na zahradě, tj. pletím, zaléváním, ořezáváním, sázením, postřikováním střídavě herbicidy, fungicidy a insekticidy, hnojením, a sklízením toho, co vyroste na políčku.Nějaký čas taky bude trvat, než zlikviduju „po svém“ nejrůznější stavební zbytky a odpad. Vr. by všechno šmahem odvezl do sběrného dvora, ale to umí každý …
Jak se dá využít přebytečný instalatérský materiál 😆:
Mým nejnovějším nápadem, který se zrodil ve chvíli, kdy jsem se nedávno rozhlížela po našem pozemku a kterým zabiju hned 2 mouchy jednou ranou, je tvořit sochy z kamenů. Jednak takto (jednou v daleké budoucnosti) přeměním naši mega zahradu v botanický a skulpturní park 🤣, a za druhé, zmíněným projektem spotřebuju postupně spousty kamenů, které se tam v současné době porůznu povalují 👍. Z čehož plyne, že po zbytek života mám o zábavu postaráno, a to i v případě, že budu žít opravdu HODNĚ dlouho 😆.
Pokud se mi podaří uskutečnit mé představy, není vyloučeno, že se časem zařadím po bok známého „blázna z Teguise“ jako bláznivá z Maguezu 🤣🤣🤣.
Borovička z betléma
V našem jediném „lese“ jsme přes veškerou snahu na žádný semenáček nenarazili 😢. Vzhledem k zuboženému stavu zdejších kanárských borovic nás to zase ani tak moc nepřekvapilo, klima na Lanzarote (a Fuerteventuře) je totiž diametrálně odlišné od ostatních 5 ostrovů, kde se jim daří.
Štěstí se na nás však usmálo ze zcela nečekaného zdroje – z betléma v Haríi. Už o vánocích jsme obdivovali překrásnou borovičku, která byla součástí výzdoby a koketovali s myšlenkou, zda bychom ji mohli odkoupit.No, a představte si, přátelé, že jsem se náhodou nachomýtla v pravou chvíli na pravém místě – tedy na náměstíčku v Haríi právě v den, kdy pracovníci radnice betlém rozebírali. Prodat mi stromek rezolutně odmítli jako zhola nemožné s odůvodněním, že všechny rostliny jsou zapůjčené a přísně evidované. Navrhli ale jiné řešení: pokud budu schopná do 5 minut přijet autem, „hodí“ mi ji do kufru a může být moje. 🤣
A tak se taky stalo 👍.
P.S.: Úvahami o prazvláštní kanárské logice jsem se už dávno přestala zabývat, neb to nemá cenu.
Není pravda, že na Lanzarote nemáme les
Jeden les máme! A kde jinde, než v severní provincii Haría. No, je to spíš takový lesík… v podstatě hájek… přesněji řečeno, jedna zalesněná stráň… a, upřímně, porostlá dost řídce různě pokroucenými stromky, ale i to se tady počítá. Do „lesa“ vede pěšina z jedné zatáčky serpentiny na vyhlídku Mirador Los Valles. Nedávno jsme celou stráň prochodili křížem krážem ve snaze najít nějaké semenáčky, které bychom mohli přesadit k nám na zahradu. Nešlo nám o to ušetřit, důvod byl úplně jiný – ve zdejších zahradnictvích prostě kanárské borovičky neseženete.
Marný boj se zákeřným nepřítelem
… zvaným vzdušná vlhkost. Nedovedete si, přátelé, představit, kolik času, plechovek lepidla, polystyrenu, rolí fólie proti vlhkosti, pásů gumy, tub silikonu, barelů asfaltového nátěru, výplňových hmot a dalších „zaručených“ prostředků už jsme spotřebovali na zdi a zídky (abychom zabránili pronikání vzdušné vlhkosti a postupnému olupování omítky), skleněné střechy patia (abychom každé ráno nemuseli koukat na kapky vody stékající po zdi na skříň) a garáže (abychom každé ráno nešlápli uvnitř do louže), ale naše úspěchy jsou zatím spíše zanedbatelné.
Ačkoli krátkodobí návštěvníci mají dojem, že je Lanzarote skrz naskrz vyprahlým ostrovem, opak je pravdou: zdejší vzdušná vlhkost dosahuje obrovských hodnot a boj s ní je předem prohraný. Místní to vědí a proto tomuto problému nevěnují žádnou zvláštní pozornost, což nás během stavby – a ještě i dlouho poté – značně štvalo. Postupně jsme však pochopili, že ignorovat průvodní jevy vlhkosti je v tomto případě zřejmě vůbec nejlepší přístup, nechcete-li se z toho zbláznit.
Náš dům je široko daleko nejlépe odizolovanou stavbou. Přesto se po třech letech opakovaného a marného ošetřování a natírání paty domu všemi možnými impregnacemi a vlhku odolnými barvami ukázalo jako nejvíce „hi-tech“ řešení vyskládat před pruh oprýskaných fleků na fasádě řadu kamenů 🤣.
Camino de Los Gracioseros
Jedná se o starou cestu, kterou používali obyvatelé ostrůvku La Graciosa při svých cestách na Lanzarote. Strmá serpentina se vine po severní straně útesů Riscos de Famara z vyhlídky Las Rositas. K té se dostanete první odbočkou za Guínate doleva, parkoviště je asi 100 m za Finca La Corona. Příjezd k parkovišti po hodně hrubě dlážděné cestě předznamenává kvalitu pěšiny, tedy mizernou.
Odměnou za vynaložené úsilí vám budou cestou dolů překrásné výhledy na La Graciosu, skalní masív Riscos de Famara, Playa del Risco, mohutné vlny a hučení oceánu. Dole vás pak čeká jedinečný zážitek koupání na nádherné pláži s jemným zlatavým pískem, kde budete s největší pravděpodobností úplně sami, anebo maximálně s dalšími 2 – 4 lidmi, možná surfaři. Řekněte sami, přátelé, kde tohle dnes zažijete?
Když už sejdete dolů, stojí za to trochu se „cournout“ v dunách jemňoučkého zlatavého písku a případně dojít až ke starým salinám (napravo), anebo se vydat pěšinou směrem k Famaře (nalevo). V jednom místě se dokonce dá sopečným korytem vylézt až nahoru na vyhlídku v Guínate, ale je to jen pro velmi zdatné.Optimální je vyrazit dopoledne, kdy bývá mnohem průzračnější vzduch a tedy daleko lepší viditelnost. Dolů sejdete stínem a na pláž dorazíte v době, kdy Riscos de Famara díky postupujícímu slunci a stínům před vašima očima mění tvar.
Další sezóna dešťů
… začala velkolepě, dokonce za doprovodu bouřky s hromy a blesky, což je v našich končinách velká exotika (za 4 roky našeho pobytu zde byla tato teprve druhá). Prověřila kvalitu lepených spojů na střeše garáže (3 louže 😩), zda trubky odvádějí dešťovku do nádrží (👍), zda dešťovka z našeho „kruhového objezdu“ odtéká do prostoru uprostřed (👍), zda se nám konečně! podařilo utěsnit skleněnou střechu patia (ani náhodou 😩) a zda čerstvě zasazená cibule přežije takovou potopu (👍).Abyste si, přátelé, udělali představu o vydatnosti místních dešťů – tyto dvě nádrže – každá o obsahu 200 l – se naplnily dešťovkou ze střechy o ploše 35 m² za necelou hodinku.
Kromě toho po každém dešti nastává nádherná viditelnost, protože zmizí veškerý prach ze vzduchu.
Islote de Fermina
Po více než 50! 🤣 letech urbanistického amatérismu, nečinnosti úřadů i úředníků, snahy některých místních politiků o vlastní nesmrtelnost, politických naschválů a neschopnosti všeho druhu (viz podrobněji článek I toto je Lanzarote, 14. března 2021) se konečně na ostrůvku Fermina podařilo dotáhnout do konce jeden z někdejších projektů Césara Manrique a od 28. ledna letošního roku je toto místo přístupné veřejnosti. Minimalistický design a relaxační charakter prostoru, který je v podstatě v centru města, oddělený od rušné pobřežní promenády jen lávkou dostatečně dlouhou, aby odstínila pouliční provoz, je v pravém smyslu slova oázou. Kromě příjemné kavárny je tu několik menších sálů určených pro výstavy či přednášky, a večer se zde občas pořádají koncerty pod širým nebem. Vzhledem k magické atmosféře místa i za dne, musí být zde večery kouzelné. Pokud se ale nekoná žádná hudební produkce, zavírá se – bohužel – už v 17 hodin (což je velká škoda) 🤔.
Malí, ale všudypřítomní
Zdejší škůdci dovedli dělbu práce k dokonalosti a mají to tady perfektně rozdělené: zatímco mšice ožírají citrusy a další listnaté rostliny, divocí králíci se zaměřují na opuncie a různé další kaktusy a štavnaté sukulenty s výjimkou pryšců (kaktusy s bílou mléčnou mízou, která je toxická a spolehlivě je odrazuje). Po mém protiútoku spočívajícím v nainstalování drátěných plůtků kolem všech ohrožených kaktusů, začali k mému velkému rozhořčení systematicky okusovat keříky rostliny eonium lanzarotské (aeonium lancerottense), která kromě toho, že je velmi půvabná, roste pouze a jedině na Lanzarote.
Dalším nezanedbatelným škůdcem jsou miniaturní šneci s bílými ulitami, kteří likvidují zbývající rostlinstvo, zejména aloe, agáve a yukku.
Jak se daří škůdcům na zahradě?
Díky za optání, i letos dobře… bohužel 😥.
Konzultace s odbornicí z Experimentálního statku v Tahiche, stejně tak jako s hlavním zahradníkem Kaktusové zahrady v Guatize už jsem dávno vzdala, protože se nad veškerou pochybnost ukázalo, že oba dva – stejně tak jako několik dalších „expertů“ na kaktusy a sukulenty, které jsem kontaktovala – jsou jednoznačnými zastánci fatalistického přístupu 🙈: nejlepší je počkat a uvidí se, rostlina buď přežije, anebo uhyne. Tak trochu je podezírám, že se zmíněnou filosofií snaží maskovat skutečnost, že ve většině případů zřejmě nemají potuchy, o jaký žravý hmyz, či druh plísně se jedná…
Jelikož s kupovanými preparáty jsem zatím nedocílila žádného viditelného úspěchu, vrhla jsem se na internet, který se radami, jak se „zaručeně“ a často i „navždy“ zbavit mšic a dalších otravných mrch přímo hemží. Týden co týden připravuju jiný lektvar, už jsem vyzkoušela: potašové mýdlo, roztok vody s mlékem, sody jedlé s trochou oleje, sody a octa, pepř i kávu (jejichž aroma údajně veškerý žravý hmyz okamžitě odpudí… kdeže!) 🤦♀️, ale zdejší mšice jsou – zdá se – mimořádně odolné a cpou se vegetací dál. Ani ten odvar z papriček piri-piri je neodradil… Ale mám další skvělý tip – výluh z tabáku, což prý je sázka na jistotu. Tak uvidíme!
Pokud ani to nebude fungovat, tak už mě napadá jen jediné: o půlnoci posbírat za plotem zaječí bobky, nechat je týden u zdi místního kostela, poté je za svitu úplňku rozemlít a přitom zpívat tklivé písně. Jo, a ještě by po celou dobu přípravy nesměl nikdo z rodiny používat mobil! 🤣