Pro Tenerife jsou typické četné soutěsky, jimiž vedou turistické treky nižší či vyšší obtížnosti. Různé soutěsky porostlé subtropickou vegetací můžete leckde vidět i přímo ze silnice, velkou vadou na kráse většiny z nich však jsou kabely či trubky vedoucí z jednoho svahu na druhý 😀. 
Soutěsky s nižší úrovní obtížnosti treků jsou např.: Barranco de Masca (délka 5 km, převýšení 600 m) jednosměrná k moři, dále lodí do Los Gigantes, Barranco del Infierno (6,5km), Monumento Natural de los Derriscaderos (3,5 km). 
Některé soutěsky lze zdolat pouze pomocí slaňování či proplavání skalními průrvami, případně obojího. Příkladem takových adrenalinových treků jsou např.: Barranco de los Carrizales, Barranco de los Arcos, Barranco de Chimoche, Barranco Lerito, či Barranco Madre del Agua. 
Los Gigantes (Obři) je skalní masív na severozápadním výběžku ostrova. Jeho výška dosahuje zhruba 850 m a je horizontálně provrtaný řadou skalních tunelů nazývaných „galerías“, které v minulosti sloužily k získávání pramenité vody a její svádění do vesnic. Dnes je většina z nich zavřená a ty, do kterých se lze dostat, představují svéraznou turistickou atrakci 😏. 
Dalším krajinným prvkem jsou skalní oblouky a okna, která vznikla zvětráním měkčích a méně trvanlivých hornin uvnitř tvrdších. Nejznámějšími útvary tohoto typu jsou Arco de Tajao, Arco del Puente, Arco del Jurado a Agujero de Los Gigantes.
A samozřejmě, nelze nezmínit kanárské borovice, které se přirozeně vyskytují pouze na Kanárských ostrovech a jsou největšími evropskými borovicemi. Mají mimořádně dlouhé jehlice (až 30 cm!), kterými zachytávají vzdušnou vlhkost a tím získávají vláhu. Další zvláštností těchto borovic je, že i letité stromy s tlustou kůrou dokážou aktivovat spící pupeny na kmeni a znovu obrůst, což je velmi výhodná vlastnost v oblastech častých požárů (ke kterým, bohužel, Tenerife patří 🙈). 
Prstenec mraků nazývaný 
Nádherný výlet vám mohou zkazit v zásadě pouze 2 věci: silný vítr, takže nejezdí lanovka, a systém prodeje jízdenek na lanovku. Druhá zmíněná potíž se může v některých případech ukázat jako absolutně nepřekonatelná komplikace 🤢. Jízdenku si totiž můžete zakoupit pouze „on-line“ v aplikaci Volcano Teide. Pokud tak neučiníte v pohodlí hotelového pokoje (nás to nenapadlo, předpokládali jsme, že lístky zakoupíme na místě), riskujete, že u lanovky některý z faktorů nezbytných pro koupi selže a vy se nahoru nedostanete. Internetový signál na místě je slabý, zájem o připojení mimořádně velký, v prudkém slunci a ultrafialovém záření není na displeji mobilu téměř nic vidět, bojujete s časem, protože jízdenek na lanovku je omezené množství, tím pádem taky s nervozitou, zda v časovém limitu stihnete potvrdit bankovní transakci, aby vám ty poslední, které jsou na daný den k dispozici, někdo jiný nevykoupil 🙈. Ti, kteří mobil nevlastní, zapomněli ho, anebo se jim prostě vybil, mají smůlu. A největší ti, kterým se vybije nahoře a nejsou poté schopni doložit na displeji zakoupení jízdenky dolů 😱!
Na místě se pohybuje několik informačních pracovníků a amatérských „ajťáků“, kteří pomáhají technologicky neschopným, v aplikacích nezběhlým a silně vystresovaným zájemcům o cestu nahoru zvládnout tu infarktovou situaci. Člověka mimoděk napadne, že kdyby namísto pobíhání od jednoho bezradného turisty k druhému seděli v pokladně a prodávali ty zatracené lístky, bylo by to pro všechny vysvobození. 
My jsme se na výlet vydali ve čtyřech, přičemž jeden neměl mobilní data, druhý brýle, třetí bankovní aplikaci pro potvrzení platby a čtvrtý vyčerpaný limit na kartě 🙈. Společnými silami a různým kombinováním se nám nakonec po delším snažení podařilo platbu úspěšně provést, ale psychicky nás ta krkolomná operace dokonale otrávila, a vyčerpala víc, než následný výstup ke kráteru na vrcholu. Vr. poznamenal, že dávno minuly doby, kdy bylo zapotřebí mít peníze – dnes je zapotřebí mít mobil 😂.
Pokud se rozhodnete vydat až k bílému kráteru na vrcholu, zjistíte, že se jedná o spící sopku, protože z trhlin v zemi u příkré cestičky unikají sírové výpary, které jsou nahoře poměrně intenzívní. A abych nezapomněla – pro výstup ke kráteru musíte mít zvláštní povolení na přesný den a hodinu, které si lze taky opatřit na internetu, je však nutné plánovat minimálně s 2 měsíčním předstihem. Navíc, nikdy nevíte, zda právě ve vámi zvoleném termínu bude aspoň trochu ucházející počasí… Nám, bohudík, vyšlo fantasticky!👍😁 
Národní park El Teide zahrnuje kromě samotné sopky ještě obrovskou calderu 
další pak 
Milovníkům vysokohorskych rostlin nabízí park úžasnou podívanou na 
Po prvních dvou dnech konstatujeme, že Tenerife má skutečně úplně všechno. Kromě již výše uvedeného taky: dopravní zácpy, calimu, mlhy, černé mraky a déšť v horách. Venkov je posetý množstvím dost nevábně a zanedbaně působících stavení, kůlen, přístřešků, stodol a chatrčí, které byly/jsou postupně „ad hoc“ přistavovány a dostavovány čímkoli, co bylo/je právě po ruce. Tyto často neomítnuté a leckdy i po desetiletích nedodělané stavební počiny venkov poměrně významnou měrou hyzdí. 
Kromě toho v krajině trčí taky spousta plechových skladů, betonových nádrží na vodu, rozbořené ruiny a zídky, hromady hlíny, kamení, plevele, sutin, vyřazeného a rozlámaného nábytku, plastových obalů, barelů, kanystrů a nejrůznějšího šuntu vyházeného z domácností 🙈. Leckde vlají cáry rozervaných „hadráků“, jak říkáme plantážím banánovníků a zeleniny chráněným konstrukcemi potaženými ze všech stran řídkou režnou tkaninou, která pod náporem slunce a vichrů velice brzo degraduje, takže spousta plantáží připomíná spíš zbytky vojenských lazaretů. Na mnoha plochách neudržovaná vegetace působí chaotickým dojmem. A těch billboardů…🙈 (na Lanzarote billboardy nemáme vůbec). 
A pak jsme dorazili do penziónu „Lo mejor de la Montaña, Vista Bonita“, který jsme si zarezervovali přes Booking.com. Jak už název napovídá, mělo se jednat o „Nejlepší vyhlídku z hory“. Majitelé nemohli zvolit trefnější název 🤣. Přijeli jsme až za tmy, takže varování majitelky, „abychom se nevyděsili“, jsme v plné míře docenili až druhý den ráno, poté co jsme roztáhli okenní závěsy útulného a pěkně zařízeného apartmánu v prvním patře. Ostatně, posuďte sami… 🤣 
Pár líbezných zákoutí vybízejících k posezení se šálkem kávy, anebo sklenkou vína…
Zeptali jsme se majitelů, zda nemají pocit, že jim ten čurbes všude kolem domu kazí kšeft. A dozvěděli jsme se, že jejich „byznys plán“ spočívá v kombinaci ubytovacích služeb s autoservisem 😮 🙈.
A teď to hlavní: vzhledem k místnímu katastrofálnímu nedostatku vody byla do nedávna naprostá většina obyvatel odkázána u užitkové vody POUZE na dešťovku, která během roku napršela na střechy a vybetonované dvorky domů a odtud stekla do podzemních nádrží (tzv. aljibes) o kapacitě až desítek tisíc litrů. Tato voda se pak používala na praní, úklid domácnosti, zalévání, ale i k vaření a osobní hygieně. Představa záchytných ploch pro dešťovou vodu pokrytých holubími výkaly je proto mimořádně odpudivá 🤮.
Ještě v polovině minulého století se každé ráno za úsvitu od pramenů v horském masívu Famary vydávalo přes 50 velbloudů a oslů s nákladem vody do různých míst po celém Lanzarote. Ženy, děti, mladí i staří se sem vydávali naplnit nádoby touto cennou tekutinou. Odměnou za namáhavou dřinu jim bylo přibližně 5 litrů vody na osobu a den. Na praní a mytí nádobí používala většina lidi mořskou vodu. Katastrofální nedostatek vody byl pro místní populaci každodenní realitou. 
V roce 1946 byl schválen projekt umožňující vrty do skalního masívu Famara za účelem zajištění vody pro Arrecife. V roce 1953 byl projekt úspěšně dokončen a voda začala proudit do Mareta del Estado (viz minulý příspěvek). Poprvé v historii ostrova získalo Arrecife nepřetržité zásobování vodou. Zbytek ostrova však na tom byl stále stejně. Nedostatek vlastních zdrojů pitné vody znamenal nutnost pokračovat v jejím dovážení. 
Definitivní řešení přinesla až odsolovací továrna uvedená do provozu v roce 1965. Poté byla celá – jen pár let předtím s velkými těžkostmi vybudovaná – infrastruktura sestávající z tunelů, jímek, komplexu Montaña Guatisea, Mareta del Estado a již zmíněného akvaduktu ponechána pomalému chátrání. Vzhledem k jejich dnešnímu neutěšenému stavu musíme jen usilovně doufat, že odsolovací továrny nekleknou. 
Pokud vás zajímá, kde Mareta del Estado najdete, je to ta nevyužitá plocha rozprostírající se po obou stranách dálničního obchvatu Arrecife směrem z letiště před nájezdem na San Bartolomé. 
A pak připlujete, a váš dojem je úplně jiný – najdete poklidné, ospalé, ale velmi přívětivé městečko, jehož lenivou atmosféru jen na chvíli rozčeří pár turistů vystupujících z lodi. Útesy a siluety sopek Lanzarote lemující prakticky celý horizont ve vás navodí dojem, že La Graciosa se nachází v samotném centru dění 🤩. 
Městečko 
Zvolili jsme klasickou trasu po nejvýznamnějších zastávkách, tj. : 
Jak jste, přátelé, pochopili trasu jsme projeli na kolech. Další možností je najmout si džíp s řidičem, anebo jít pěšky (trasa je dlouhá přibližně 22 km). Zvolíte-li kolo, vzhledem ke kvalitě cest (většinou hluboká roleta) budete mít s největší pravděpodobností – tak jako my – druhý den problém si sednout. Naproti tomu, cesta džípem v sobě skrývá zase určité riziko vyraženého zubu 😆…
Počátečním popudem k tomu byla petice za oficiální uznání La Graciosy, kterou sepsal původně jediný aktivista ve snaze, aby místní obyvatelé získali větší vliv na ochranu tamějšího unikátního životního prostředí. Po 10 letech se dostavil kýžený výsledek a La Graciosa získala statut osmého ostrova. Jedni se radují, že ostrov získá větší věhlas, pozornost turistů a potažmo víc peněz, zatímco druzí argumentují, že ostrov není na hrozící nápor turistů v žádném směru připraven a více než dřív hrozí poničení přírodních krás.
V současné době má La Graciosa 
První rybářská vesnice vznikla v místě zvaném 
Zdejší hlavní atrakcí jsou však pláže, zejména 
Jedinou možností, jak La Graciosu navštívit, je použít lodní spojení z nejsevernějšího lanzarotského městečka Órzola. Lodní přepravu zde provozují dvě společnosti, jejichž lodi střídavě vyjíždějí zhruba každou hodinu. Jízda trvá necelou půlhodinu, cestou budete míjet skály Los Fariones vystupující z moře a loď se většinou i za krásného počasí musí potýkat s poměrně velkými vlnami a silnými proudy (odtud přezdívka „río (řeka)“. Proto trasa nevede uprostřed průlivu, ale těsně při pobřeží Lanzarote.
V uvedené úžině se taky každoročně koná mimořádně obtížný plavecký závod, ale o tom až příště 😊.
Jedno velmi „rustikální“, zcela „udržitelné“ a mimořádně „eko“ ubytování vzniklo taky blízko nás v polích u sopky La Corona. Noc zde pořídíte za 60 € 🤣 a jeho majitelka se nařčení z porušování zákona urputně brání argumenty, že ubytování zabírá JEN MINIMUM ZEMĚDĚLSKÉ PŮDY, nespotřebovává TÉMĚŘ ŽÁDNOU VODU (jelikož není napojené na vodovodní řád a má suchý záchod), VŮBEC ŽÁDNOU ELEKTŘINU (není napojené na elektrickou síť) a neprodukuje ÚDAJNĚ ŽÁDNÝ ODPAD (splašky tečou kamsi, co nazývá kompostem). Tedy vlastně vzorový minidům budoucnosti s bezodpadovou technologií, dalo by se říct… 🤪