Při snídani nás vyrušilo razantní zabušení na dveře. Hodně zvláštní, protože vrátka do ulice byla zavřená a pro místní – při jejich respektu k soukromému vlastnictví – téměř nemyslitelné, že by bez pozvání vnikli k sousedovi. Když jsme otevřeli dveře, uviděli jsme ženu neurčitého věku, která nám oznámila, že je tady kvůli telefonu a cestě. Jen tak, bez pozdravu či jiné úvodní zdvořilosti. My na to kterou telekomunikační společnost zastupuje, a ona, že žádnou, ale je majitelka toho pole nad námi. Otráveně jsme se na sebe s Vr. podívali, protože bylo jasné, že máme tu čest osobně poznat Lucy, která nám během dvou let už mnohokrát pokazila den svými telefonáty a nesčetnými esemeskami, v nichž se dožadovala práva chodit na své pole prostředkem našeho pozemku s odůvodněním, že tudy kdysi chodila už její prababička a ještě před ní oslíci. Naše argumenty, že náš pozemek není zatížen žádným věcným břemenem, že po nás dost dobře nemůže vymáhat dodržování údajné dávné a nikde nezaznamenané ústní dohody mezi svou prababičkou a tehdejším majitelem naší parcely, a zejména – že na její pole vedou tři další, daleko pohodlnější a kratší cestičky neoploceným terénem, ji absolutně nezaujaly a prakticky každá konverzace skončila z její strany vyhrožováním právníky. Ještě dodám, že zmíněné „pole“ je neudržovaný zarostlý kus úhoru, kde je z historických map vidět, že tam nikdo nic nepěstoval minimálně posledních 40 let a navíc Lucy žije na Fuerteventuře…

Každopádně, setkání mělo nečekaný spád i vyústění: poté, co jsme Lucy rázně ujistili, ať s procházkami po naší parcele v žádném případě nepočítá a najde si jinou cestičku, prohlásila, že tedy ano, poděkovala a odešla. A nám s Vr. se nechce věřit, že by se dvouletá patálie vyřešila tak hladce a vlastně vůbec nevíme, co si o tom máme  myslet. Zdejší lidi vás svým chováním prostě často překvapí i tehdy, když si myslíte, že na „překvápko“ není vůbec prostor.