… začalo už při pátečním velkém nákupu, kdy jsme do poslední chvíle žili v napětí, zda tentokrát v regálu sladkostí budou sáčky s višněmi v čokoládě, na kterých máme oba s Vr. těžkou závislost a které se na ostrově začaly prodávat poprvé před letošními vánocemi. Občas máme štěstí a v takovém případě si vezeme domů i několik krabic.

Sobotní sčítání hlasů a tipování, zda počáteční pořadí kandidátů zůstane, či se změní (byť šlo jen o generálku toho, co bude následovat za 2 týdny), pro nás bylo takové drama, že jsme každý zdlábli celý jeden pytlík bonbónů.

Čekalo nás ale ještě jedno sobotní drama – vybetonování vstupu na zahradu. Mane totiž totálně selhal – za celý týden se nám ho nepodařilo přesvědčit, aby přišel a pomohl nám s tím. Je až zarážející, jak naprosto se změní přístup k práci u zdejších lidí příslibem trvalého zaměstnání. Viděli jsme to už mnohokrát, naposledy na příkladu elektrikáře. Jakmile kdokoli přestane být nucen shánět si práci sám, zleniví a za žádnou cenu ho nepřimějete, aby si „přivydělal“ ještě něco navíc. Co vydělá za 5 – 6 hodin práce mu stačí a „víc peněz“ není nic, co by ho motivovalo, přesvědčilo či lákalo. Druhé zaměstnání, práce přesčas, či melouchy o víkendech jsou pro místní něco zcela nepochopitelného, co nemají zapotřebí a nezajímá je.