Poslední dva týdny je jedinou naší vycházkovou trasou cesta od domovních dveří k popelnicím (cca 50 m) a zpátky. Většinou se nám ji – s igelitovými pytlíky v ruce jako důkazem, že se neprocházíme bezdůvodně – podaří ujít 2 – 3krát, aniž by nás chytila policejní hlídka. Ale dnes nás přistihli a schytali jsme to fest: jednak že není důvod, aby odpadky z jedné domácnosti vynášely 2 osoby a za druhé, že nedodržujeme povinný odstup minimálně 1,5 m od sebe. Skutečnost, že jsme se drželi za ruce radši ani nekomentovali.

Ale zase nám zbývá čas na některé činnosti, které jsme dlouhá léta odkládali. Já jsem například dnes uvařila svůj první houskový knedlík v životě… a byla jsem překvapená, jak je to jednoduché. A navíc, že obecně rozšířený názor, že nikde v cizině se český knedlík nedá připravit, jelikož se nesežene polohrubá ani hrubá mouka, je naprosto zcestný, protože můj knedlík z hladké mouky byl skvělý! Tento úspěch mě povzbudil, příště se pokusím vyrobit další specialitu – kysané zelí.

Aby nebylo pochyb, že se stále cítíme být součástí české společnosti, dnes jsme si taky zazpívali „Není nutno…“