To, že architektura Lanzarote je neodmyslitelně spjata se jménem Césara Manrique, je všeobecně známo. Už méně se však ví, že s ostrovem se pojí také jméno architekta Fernanda Higuerase, byť se zde s výjimkou jediného projektu hotelu Meliá Las Salinas v Costa Teguise žádná z jeho dalších vizí neuskutečnila. V patiu hotelu je subtropická zahrada, která má připomínat sopečnou kavernu.
Tento dnes možná neprávem opomíjený architekt byl v 70. letech minulého století jedním z nejznámějších představitelů brutalistního stylu, a současně také jedním z nejkontroverznějších. Drsná a neobyčejná krajina našeho ostrova – zejména sopečné průduchy a tunely – ho inspirovala k navrhování extravagantních struktur, které byly současně geniální i prakticky nerealizovatelné. Například Město racků (Ciudad de las Gaviotas), mělo vzniknout v nitru chráněných útesů Famary – viz úvodní obrázek – kdy ze skal měly vyčnívat jen jakési „balkony“ podobající se hnízdům racků. Dalšími projekty, které zůstaly jen na papíře, byly podzemní hotely „rascainfiernos“*) v oblasti La Gería či Playa Blanca (Maketu hotelu v Playa Blanca si lze prohlédnout v muzeu moderního umění MOMA v New Yorku). Ačkoli prý všechny projekty respektovaly v maximální možné míře  principy ochrany krajiny, mnoho lidí (také k nim patřím) je rádo, že se nezrealizovaly.

Higueras a Manrique k sobě zpočátku necítili žádné zvláštní sympatie, postupně je však sblížil obdiv ke zdejší krajině a podobné názory na nutnost její ochrany, což posléze vyústilo ve více než 30ti letou spolupráci.

Celoživotní fascinací Fernanda Higuerase byla primitivní podzemní obydlí. Jejich princip uplatnil i ve svém domě v Madridu, kde vyhloubil „rascainfierno“ dvě patra pod zemí a kde jako jediný zdroj denního světla sloužily  světlíky. Dnes v tomto domě sídlí muzeum  Fundación Fernando Higueras.

*) doslova „peklodrap“ (čili směr do podzemí), opak „mrakodrapu“.