Třetí a zásadní komplikací při jednání s většinou místních byla, je a zřejmě i v budoucnu bude jejich plážová povaha. Vzhledem k tomu, že v podstatě veškerá jednání zatím probíhala přes email či WhatsApp, vypadá typická komunikace asi takto:

MY:  napíšeme dotaz
ONI: nic
MY:  za týden napíšeme dotaz, zda dostali náš email
ONI: nic
MY:  za další 3 dny urgujeme, co se děje???, proč nereagují??? (vždycky se děsíme, že přinejmenším vybuchla sopka, vymřela jim polovina rodiny, uragán strhl elektrické vedení na celém ostrově, ostrov zmizel pod tsunami apod.)
ONI: přijde bohorovná odpověď ve stylu: „Hola Jitka, jak se máš, doufáme, že stejně súper jako my. Tady je všechno perfecto, trávíme dny na playa, užíváme sol y mar, škoda, že jste tu nebyli na carnaval, taky jsme slavili grande fiesta, ohňostroj byl fantástico…  jo, jasně, email jsme dostali.“
MY:  „No a?“ 
ONI: „Záležitost řešíme.“
MY: čekáme další týden či dva než se odhodláme k další urgenci
ONI: za několik dalších dnů přijde odpověď, že záležitost se řeší a až se vyřeší, dají vědět. A měsíc pryč, aniž se cokoli posunulo dopředu. 
MY:  po dalších 2 týdnech píšeme další dotaz … a zbytek už znáte.