Třeba do Galicie. Tato provincie rozkládající se na severozápadním cípu Iberského poloostrova je oblíbenou výletní destinací Kanářanů. Hlavně proto, že příroda, rostlinstvo i počasí jsou ve srovnání s ostrovy „velmi exotické“, čili je tam oblá zvlněná krajina se spoustou zeleně, listnatých – zejména eukalyptových – lesů a luk, historická města, vlhké počasí a nižší teploty než na ostrovech. Navíc se tam s leteckou společností Binter dostanete za pár Euro. Tak jsme si řekli, že tam vyrazíme taky, když pro nic jiného, tak proto, že nás stále nedokončené okolí domu už trochu irituje.
Na kouzlo Kanárských ostrovů jsme ovšem se steskem zavzpomínali ještě před výstupem z letadla v La Coruña, neboť poté, co jsme asi 15 minut klesali nekonečnou vrstvou oblaků a následně dosedli na runway, to jediné, co jsme z okénka spatřili, byly naprosto nezřetelné siluety letištních budov vystupující jako duchové z husté šedé mlhy. Takhle jsme si svou první dovolenou po víc než roce a půl nepředstavovali…
Nakonec ale bylo počasí v La Coruña v podstatě ideální – každé dopoledne obloze dominovaly hrozivé mraky navozující dramatickou atmosféru, zatímco odpoledne přebralo vládu slunce na azurově modré obloze, takže jsme měli možnost poznat doslova město dvou tváří.
La Coruña je příjemné přímořské město s překrásnou pláží ve tvaru půlměsíce, typickými prosklenými fasádami domů a nejdelší přímořskou promenádou v Evropě v délce 13 km… která končí u fabriky na zpracování rybího odpadu, což vám celkový dojem naprosto spolehlivě pokazí, takže doporučuju dojít pouze k vyhlídce Okno do Atlantiku.
Jednou z mála skutečně historických památek je Torre de Hercules, jediný římský a současně nejstarší (jak se praví v průvodcích, ač tak nevypadá) funkční maják na světě.
Ostatní „prehistorické“ monumenty jsou součástí parku skulptur pod širou oblohou.