V oné mnohokrát zmiňované stavební normativě, která má na stavebním úřadu v Haría větší váhu než ústava 🤔, se v jednom odstavci striktně praví, že patio NESMÍ být zastřešené.

Když jsme se rozhodli v rámci domu mít patio, žili jsme ještě v Česku, netušili, jak masívní zdejší deště bývají, a co si chystáme za trápení 🙈. Po druhém období dešťů (které jsme prožili už na Lanzarote), se párkrát stalo, že rovná střecha vodu nepobrala, přes její okraj se do patia řítil mohutný vodopád a samotné patio se na čas změnilo v brouzdaliště 😱. Tehdy jsme pochopili, že nemají-li se z nás stát neurotici propadající při každé dešťové kapce panice a zoufalství, jediným řešením je – bez ohledu na literu normativy – patio zastřešit. 

Naše původní představa, že si necháme vyrobit posuvnou skleněnou střechu (cha, cha 🤣… jako kdyby tady někdo něco takového uměl!!!) vzala brzy za své (ve své naivitě, se kterou neustále přeceňujeme místní, jsme prostě nepřekonatelní). Postupně jsme slevili na posuvnou „část“ střechy, „otevírací okno“ ve střeše a nakonec jsme byli rádi, že se nám podařilo sehnat firmu, která se tvářila, že plochu 25 m² dokáže aspoň pokrýt sklem, byť nepohyblivým. Aby podpěrná konstrukce nebyla zvenku vidět (viz normativa), museli jsme uskutečnit několik drobných (ale o to komplikovanějších) stavebních úprav. A protože jsme nechtěli kvůli jednorázové akci kupovat lešení (a taky zjistili, že lešení je zatím jediná položka, která v nabídce sousedského barterového obchodování v Máguezu chybí 😄), byli jsme nuceni provozovat nejrůznější kejkle a krkolomnosti s několika žebříky a štaflemi.

Firma po dokončení první fáze – zasklení dvou bočních pruhů (v únoru) – přestala existovat. Klasika…

Ale zato jsme zjistili, že chodit po 3,5 m vysoké a 20 cm široké zdi tady kromě Maneho dokáže kdekdo… i sklenáři s 80kilovými tabulemi skla 😮👍.