Celý náš denní program je společný,  tedy i příprava oběda. A Vr. občas valí oči na kulinářské zázraky, které v kuchyni vznikají, protože nikdy předtím netrávil v těchto prostorách víc času, než kolik trvá vyjmout otvírák na víno ze šuplíku. A najednou zjišťuje, že z celkem obyčejných – a občas pro něho i nevábných – surovin vznikají  náramné dobroty. Dokonce dospěl do stádia, kdy už zvládne některé úkony zcela samostatně – například nastrouhat mrkev na správné plošce čtvercového struhadla, uhodnout zda se na přípravu polévky hodí  lépe  hrnec či kastrol, anebo rozlišit petržel od máty. A pak jsou některé práce, které si vysloveně užívá. Jednou z nich je příprava jíšky. Minulý týden už se dokonce schylovalo k tomu, že bude jmenován specialistou pro její přípravu, ale v poslední chvíli to zhatila skutečnost, že přehlédl hroudu na jedné straně hrnce a pak se to v hotové polévce profláklo, když vyplaval obrovský nok. Vr. se sice bránil poukazováním na to, že se mu jíška zákeřně schovala za hranou nádoby, ale tak chabá výmluva mu nebyla uznána a jmenování bylo protentokrát v pytli.

Naproti tomu já zase začínám pronikat do tajů stavebních pomůcek a přístrojů. Například onehdá jsme na parcele měřili výšku terénu pomocí “šlaufky“  (pro kámošky, co možná neví o co jde: to jsou takové dvě skleněné trubičky  spojené asi kilometr dlouhou gumovou hadicí, sloužící ke stanovení roviny). Docílit toho, aby  hladina vody v obou trubičkách byla stejně vysoká je zpočátku děsná psina, po čtvrt hodině už hrozná pruda, ale v každém případě docela kumšt.

A ještě se musím pochlubit, že já, která ani v češtině nikdy neviděla valný rozdíl mezi maltou a betonem, začínám být odbornicí na španělské názvosloví  stavebních materiálů a postupů .