Tindaya je posvátná hora vystupující z vyprahlé krajiny severovýchodní Fuerteventury (poblíž městečka La Oliva) do výše přibližně 400 m. Citliví jedinci prý v její blízkosti cítí magickou atmosféru, která ji obklopuje. Na skalních stěnách hory se dochovalo přes 300 rytin znázorňujících stylizované lidské chodidlo, které vytvořili původní obyvatelé ostrova „majos“ dávno před příchodem Španělů. Neví se přesně, jaký význam uvedené rytiny měly, ani proč jich většina vznikla pouze na svahu shlížejícím směrem k Tenerife a Gran Canarii. (I v Teguise na Lanzarote byly objeveny podobné rytiny, orientované zase směrem k Tindaya. To naznačuje, že náboženský a kulturní význam této hory sahal před mnoha staletími za hranice Fuerteventury.) Možná, že Tindaya představovala jakýsi obří kalendář, či astronomickou observatoř, a zmíněné rytiny přímo souvisely s postavením hvězd, podle nichž se určoval příchod slunovratu a jednotlivé lunární fáze. Kromě toho se na tomto posvátném místě konaly různé magické rituály. 

Trojice měst Betancuria (střed), Pájara (jih) a La Oliva (sever) tvořila ve středověku pomyslnou osu, kolem které se odehrával život na Fuerteventuře.

Betancuria ležící zhruba uprostřed byla prvním útočištěm evropských kolonizátorů vedených normandským šlechticem Jeanem de Bethencourtem. Aby byli lépe chráněni proti případným dalším nájezdníkům či pirátům, zvolili namísto pobřeží těžko přístupné údolí ve vnitrozemí. V roce 1404 založili osadu, která se postupně stala hospodářským a náboženským centrem ostrova. V srpnu 1593 ostrov napadli berbeři a Betancurii prakticky srovnali se zemí. Kromě materiální zkázy jejich řádění nepřežilo přes  60 obyvatel. Městečko bylo sice znovu vybudováno, od začátku 19. století ale postupně začalo ztrácet svůj někdejší význam a v roce 1834 přišlo o statut hlavního města.

V období let 1834 – 1860 byla nakrátko hlavním městem Fuerteventury La Oliva a poté se všechny správní instituce přesunuly do Puerto del Rosario. La Oliva byla založena už kolem roku 1500 a jeho historický význam a bohatství místních občanů dokládá mnoho do dnešních dnů zachovalých panských domů. 

V centrální části ostrova věnované zemědělské činnosti najdete také pár pěkně zrekonstruovaných – a v některých případech i funkčních – větrných mlýnů.

A ještě dvě poznámky:
1) Ajuy, které jsem v minulém příspěvku označila za omšelou rybářskou vesnici, se tímto omlouvám, protože za 6 let prošla neuvěřitelnou proměnou – většina domů je nově omítnutých a nabízí posezení v několika restauracích.2) Naši přátelé objevili poblíž městečka Pájara v neprostupném terénu skalní klenot Arco de las Peñitas, který se směle vyrovná obloukům na  americkém jihozápadě.