Trpím drobnou úchylkou. Jejím příznakem je, že mě neodolatelně přitahují veškeré prehistorické stavby, počínaje menhiry a dolmeny a konče dávnými pohřebišti a observatořemi. V pomyslném čtverci ohraničeném městy Huelva, Tarifa, Málaga a Córdoba se to uvedenými památkami jen hemží. Vr. – jako zkušený manžel – už dávno dospěl do stádia, kdy mne rezignovaně následuje po téměř neznatelných pěšinkách v krajině k různě velkým kamenným seskupením, aniž by trousil ironické (a naprosto irelevantní ), či nejapné poznámky typu: „To jsme se takovou dálku táhli kvůli jednomu šutru???“, případně „A to je jako všechno???“ Pochopil totiž, že to je nejrychlejší způsob, jak přetrpět mou neschopnost odolat vábení pomníků dávných civilizací. Já naopak – také jako zkušená manželka – už kvůli manželské pohodě netrvám na tom, že musíme obejít ÚPLNĚ VŠECHNY kamenné formace, ale vytipuju si ty nejvýznamnější a s těmi se spokojím.

V tomto případě byl seznam prehistorických památek dlouhý, ale díky (ne)šťastné souhře okolností měl Vr. až neuvěřitelné štěstí a většině z nich unikl…

• Nekropoli de las Aguilillas jsme přes veškeré úsilí nenašli;
• nekropole Algarbes byla dočasně zavřená;
•  Peña Sacra de Ranchiles (posvátný kámen s vytesaným schodištěm) připadala Vr. NEDOSTATEČNĚ významná, aby kvůli ní zničil pneumatiky, prorazil chladič, odřel nárazníky a urazil výfuky na „tankodromu“, který k památce vede;
• antropomorfní hrobky u vesničky Betís z časů vizigótů je TAK málo známá lokalita, že nás ani pracovnice turistických informací nedokázala správně nasměrovat, kde je hledat. Je ironií, že nakonec jedinou z hrobek našel Vr.! 👍  

Nebýt toho, nedaly by se tyto marné pokusy nazvat jinak, než fiaskem…