Milí přátelé, 
píšu další příspěvek, ale vůbec netuším, zda v těchto dnech někoho bude zajímat, co se děje v jedné malé vesnici na Lanzarote, když v Evropě začala válka. Tady to spousta lidí velmi intenzívně prožívá (ostatně zprávu o vpádu ruských vojsk na Ukrajinu nám onoho smutného čtvrtečního rána jako první přinesl Mane, který už v 8 hodin ráno měl detailní informace o tom v kolik, kde a čím útok začal). O to víc to kontrastuje s váhavostí a nemohoucností představitelů některých evropských vlád, což si s Vr. nedovedeme vysvětlit jinak, než jejich neschopností zorientovat se v realitě a naprostou nekompetentností.

K tomu tři poznámky: 

Tady jsme – zatím – asi celkem v bezpečí a snažíme se šířit zeměpisnou osvětu, protože ne každý tu dokáže na první dobrou rozlišit od sebe národnosti: česká, ruská, polská či slovinská. Včera se musel Vr. na pumpě velmi razantně vymezit jako Čech, aby mu pumpař natankoval. A já asi přestanu používat koncovku „ová“.

Často myslíme na Volodymyra Zelenského. Když v roce 2019 po své dosavadní kariéře herce, komika a televizního moderátora usedl do prezidentského křesla, zcela určitě ho ani ve snu nenapadlo, do jak dobrodružné a nebezpečné role se vrhá. Zatím ji – zdá se – ztvárňuje zdařileji, než by to zvládl leckdo jiný.

Protože jsme toho v životě už hodně zažili, tak víme, že stárnoucí psychopat pro kterého „líp už bylo“, léta života se mu krátí a nemá moc co ztratit, bývá odhodlán ke všemu (a ani to  nemusí být vládce quasivelmoci). A proto nejsme úplně klidní ani tady.

*  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  

Během minulého týdne jsme odkryli předzahrádku u silnice, z vyhloubeného prostoru vybrali hlínu, palety, kartony, betonové bloky a „banánovky“ (ve kterých jsme před třemi lety přivezli svůj majetek na Lanzarote a které pak výborně posloužily jako „výplň“). Celá zmíněná operace byla taková poslední „(ne)chuťovka“ před zahájením konečných úprav, kde už půjde z velké míry spíš o estetiku. Kromě toho jsme z té jámy vyhrabali taky míchačku a Aureliovu kamenickou palici, která mu tam jednoho dne v srpnu loňského roku při odchodu upadla z ruky. Pak se nějakou dobu neukázal, my mezitím prostor zahrnuli a když se po ní v listopadu začal shánět, bylo už pozdě. 

Mane, který si nejspíš na náměstí v Haría nemá s kým intelektuálně na úrovni popovídat, nás každé dopoledne podrobně seznamuje s obsahem populárně naučných pořadů, které předešlé odpoledne viděl v televizi v obýváku bratrovy rodiny, neb ve svém domě nemá elektřinu. A my s Vr. někdy jen tiše lapáme po vzduchu, protože do diskuse o záhadách Tutanchamónovy mumie, čerstvých novinkách v medicíně, nejnovějších poznatcích o urychlovači částic či posledních trendech ve výlovu ryb nemáme čím přispět. Občas dokonce míváme pocit, že na tom se znalostmi nejsme o moc líp, než jeho kumpáni v Haría. Jen málokdy máme příležitost se blýsknout: například když se ukázalo, že Mane neví, že kromě Tutanchamóna a Achnatona byl mumifikován taky Lenin!

Momentálně jedinou radost máme z toho, že kvetou citroníky a během několika dnů vykvete i aloe…  ale pro plnohodnotný život to nestačí.