Možná už jste taky zažili situaci, kdy jste nedokázali  od sebe rozpoznat např. dva Japonce. Ale u Evropanů byste něco takového nejspíš nečekali. My taky ne. O to víc nás zaráží, že stejný problém řešíme občas i tady a pokud jsme dotyčného viděli třeba jen jednou a je to takový ten typický kanárský typ: černé rovné krátce střižené vlasy, černé oči, snědá pleť, vystouplé lícní kosti, ostrý nos, drobnější štíhlá postava, nejsme si někdy při druhém setkání úplně jistí, zda je to skutečně on… dokud se neusměje, či nemávne na pozdrav.

Stejným způsobem tápeme ve jménech – skoro každý se tady jmenuje Juan, Miguel či Francesco a příjmením Fernández, Hernández, Rodríguez či Cabrera. Vzhledem k tomu, že každý Španěl má 4 jména – dvě křestní a dvě příjmení –  i při takto nízkém počtu jmen vzniká nepřehledné množství různých kombinací. Taky vzájemné pokrevní vztahy zdejších lidí jsou velmi propletené – skoro každý je blízce či vzdáleně příbuzný s každým. No, a kategorie „kamarád“ je kapitolou sama o sobě a zejména Vr. na ni začíná být alergický. Ať totiž s místními mluvíme o komkoli, pokaždé zazní, že dotyčný je „velký kamarád“. Když pak něco potřebujeme, často se ukáže, že to půjde až pozítří, „až bude mít úřední den“,  anebo že „bere telefon jen ve středu mezi  8 – 10“…

Kombinací všeho výše uvedeného se pak dostáváme do nejrůznějších vesměs komických situací, kdy něco vzkazujeme jednomu bratrovi po druhém a ukáže se, že dotyčný žádného bratra nemá, domníváme se, že mluvíme s kolegou dotyčného a vyjde najevo, že je to syn, získáme kontakt na údajnou pomocnou sílu pro všechno a při domlouvání podrobností zjistíme, že mluvíme se šéfem firmy.

Zatím největší  trapas se nám podařil před pár dny, kdy jsme po skončení  úklidu pozemku chtěli dát šikovnému starému a trochu handicapovanému bagristovi „na přilepšenou“ 10 Eur přesvědčeni o tom, že ho mladý majitel firmy (se kterým jsme zakázku dojednávali) určitě bere na hůl… a ukázalo se, že onen bagrista je majitel firmy…