Máte pravdu, přátelé, moc česky ta jména nezní. Haki je Alžířan, ale mluví česky skoro stejně dobře, jako jeho manželka Renča. A rozhodně daleko lépe vaří 🤣. Renča totiž nevaří vůbec, ale zase ráda a skvěle surfuje. Součástí rodiny jsou ještě dva synové, dvě border collie a svým způsobem i rodinný byznys – Lanzarote Surf Garden https://www.lanzarotesurfgarden.com
Předtím, než zakotvili na Lanzarote, strávili Haki s Reni a dětmi několik let na severu Asturie, odkud je z velké míry vyhnalo totéž, co spoustu lidí z kontinentální Evropy – chladné a deštivé počasí. 
Předtím, než vyměnili štavnatě zelenou zalesněnou krajinu za vyprahlou okrovou a černou skalnatou polopoušť, nebyli si jistí, jak takovou zásadní změnu budou snášet. Bylo to ale lehčí, než čekali – slunce a oceán, ve kterém se lze koupat po celý rok, vzpomínky na mlhu, mrholení a sychravé počasí vymazaly prakticky okamžitě.
Brzy se jim naskytla možnost koupit dům, který byl sice trochu zanedbaný, ale zato na pěkném vyvýšeném místě nad Los Cocoteros, s nádherným výhledem na pobřeží a oceán. 
Postupně ho zrekonstruovali a přetvořili v minipenzion se dvěma elegantními apartmány, které se staly natolik vyhledávanými, že jsou celoročně vytížené. Dokonce natolik, že občas Haki s Reni hostům pronajmou i prostory, které obývají oni, a sami přespí pár nocí ve stanu 😆. Jak už název penzionu napovídá, prakticky všichni, kdo přijedou, si „surfík“ vyzkoušejí, i když to třeba ani původně neměli v plánu, protože hostitelé mají k dispozici vybavení pro všechny věkové kategorie i velikosti. A jako bonus mohou hosté navíc ochutnat některé z mnoha pochoutek alžírské kuchyně, které Haki pravidelně připravuje.
Před časem koupili Reni a Haki další pozemek v Los Cocoteros se záměrem postavit na něm rodinný dům pro sebe a ten původní ponechat výhradně k pronájmu apartmánů. Jenže, ačkoli nový dům už je hotový – a je to asi nejhezčí moderní dům v celé vesnici – ani jednomu z nich se do stěhování moc nechce… původní domek s výhledem, venkovní kuchyní a hospodářstvím včetně ovocné a zeleninové zahrady, slepic a králíků jim natolik přirostl k srdci, že si nedovedou představit, že by ho opustili. 
Takže už je prakticky jisté 😆, že v nejbližší době přibudou do jejich nabídky další apartmány v Casa Los Cocos (tak se dům jmenuje) s bezkonkurenčním výhledem ze střešní terasy.
V současné době se oběma stýská po starším synovi, který odejel studovat do Holandska (čímž chci současně naznačit, že zdejší gymnázium v Haría nemůže mít úplně mizernou úroveň 😉, když její studenti mají šanci dostat se na zahraniční univerzity).
Reni a Haki jsou mimořádně milý, srdečný, bezprostřední a pohostinný pár. V jejich velké venkovní kuchyni se potkávají lidé různých národností z bližšího i vzdálenějšího okolí a všichni si tak nějak rozumí (sí, sì, well, okay, jo jo…) – a hlavně – všichni jsou vítáni. Jsme rádi, že se můžeme počítat mezi jejich přátele.
Tedy, pokud dorazíte patřičně brzy. Což současně znamená, že já s Vr. nemáme šanci nějaký kousek od Hilfigera, Gucci, Prada, Burberry, či Versace někdy klofnout. 
Trh má jednu drobnou slabinu – nejsou tam žádné zkušební kabinky, takže prodej probíhá stylem „ber, či neber“. Ovšem, vzhledem k cenám každý akceptuje, že to, co doma zjistí, že mu nesedí, použije jako prachovku, anebo na umytí auta 😆.
Kromě oblečení se tady prodává nábytek, peřiny, nádobí, knihy, lampy, DOKONCE bedýnky s použitým zednickým, či elektrikářským náčiním včetně lehce sešmajdaných pracovních bagančat!!! (škoda, že jsme to nevěděli dřív, kolik takových praktických bedýnek jsme mohli vyexpedovat 🤣), občas i ovoce a zelenina, prostě všechno možné.
Při našem pomalém rozjezdu do dne budeme asi rádi, když na nás zbude třeba vanička s jahodami. A i kdyby nezbyla ani ta, už jen informace, jak nakupovat sukně a kalhoty bez zkoušení, je tak famózní, že návštěva trhu měla smysl 😊.
A teď to hlavní: vzhledem k místnímu katastrofálnímu nedostatku vody byla do nedávna naprostá většina obyvatel odkázána u užitkové vody POUZE na dešťovku, která během roku napršela na střechy a vybetonované dvorky domů a odtud stekla do podzemních nádrží (tzv. aljibes) o kapacitě až desítek tisíc litrů. Tato voda se pak používala na praní, úklid domácnosti, zalévání, ale i k vaření a osobní hygieně. Představa záchytných ploch pro dešťovou vodu pokrytých holubími výkaly je proto mimořádně odpudivá 🤮.
V jednu chvíli to vypadalo, že se tady opravdu už dlouhá léta žádné krvavé divadlo nekoná. Všichni místní, se kterými jsem mluvila, svorně tvrdili, že „opravdu nic takového“… dokonce i v Teguise, které bývalo kohoutími zápasy vyhlášené, můj dotaz některé pobouřil a jiní mi se shovívavým úsměvem vysvětlovali, že to „bývalo kdysi dávno“.
V minulosti sehrávali u kohoutích zápasů důležitou roli také holubi (proto se možná dodnes těší tak mimořádné oblibě, což je kapitola sama pro sebe). Milovníci, tohoto „sportu“, kteří neměli možnost do arény přijít osobně, se shromažďovali v holubnících a čekali, až holubi přinesou zprávu o vítězi zápasu 😉… já vím, přátelé, že to zní jako ze středověku. 
Romana s Mirkem jsou ohromně činorodí, a tak je stejně jako nás vždycky pobaví klasický dotaz nějakého kamaráda: „Co tam pořád děláte?“ Přestože dům v Mala koupili od staršího švýcarského páru ve velmi dobrém stavu, zdejší klima celkem spolehlivě zaručuje, že díky vzdušné vlhkosti a soli je pořád co opravovat. Navíc se jako jedni z mála Čechů mohou pochlubit nádhernou vzrostlou – více než 30ti letou – zahradou, jejíž údržba taky vyžaduje určitý čas… který jí ovšem Romana s láskou věnuje.
Mirek s Romanou jsou bezvadní parťáci pro výlety, společné večeře, diskuse o všem možném, a nezkazí žádnou legraci. Jen v pití už jim nestačíme 🤣… ale i jim bude jednou 70, a pak si povíme.
P.S.: Jedna z mála fotografií Mirka v poloze nohama dolů. Na drtivé většině fotek totiž stojí „opačně“ 😆. 
Ještě v polovině minulého století se každé ráno za úsvitu od pramenů v horském masívu Famary vydávalo přes 50 velbloudů a oslů s nákladem vody do různých míst po celém Lanzarote. Ženy, děti, mladí i staří se sem vydávali naplnit nádoby touto cennou tekutinou. Odměnou za namáhavou dřinu jim bylo přibližně 5 litrů vody na osobu a den. Na praní a mytí nádobí používala většina lidi mořskou vodu. Katastrofální nedostatek vody byl pro místní populaci každodenní realitou. 
V roce 1946 byl schválen projekt umožňující vrty do skalního masívu Famara za účelem zajištění vody pro Arrecife. V roce 1953 byl projekt úspěšně dokončen a voda začala proudit do Mareta del Estado (viz minulý příspěvek). Poprvé v historii ostrova získalo Arrecife nepřetržité zásobování vodou. Zbytek ostrova však na tom byl stále stejně. Nedostatek vlastních zdrojů pitné vody znamenal nutnost pokračovat v jejím dovážení. 
Definitivní řešení přinesla až odsolovací továrna uvedená do provozu v roce 1965. Poté byla celá – jen pár let předtím s velkými těžkostmi vybudovaná – infrastruktura sestávající z tunelů, jímek, komplexu Montaña Guatisea, Mareta del Estado a již zmíněného akvaduktu ponechána pomalému chátrání. Vzhledem k jejich dnešnímu neutěšenému stavu musíme jen usilovně doufat, že odsolovací továrny nekleknou. 
Pokud vás zajímá, kde Mareta del Estado najdete, je to ta nevyužitá plocha rozprostírající se po obou stranách dálničního obchvatu Arrecife směrem z letiště před nájezdem na San Bartolomé. 
Sára se do ostrova zamilovala okamžitě, trvalo ale 4 roky, než dospěla k definitivnímu rozhodnutí, že by tady chtěla žít natrvalo. A jakmile měla jasno, chtěla se přestěhovat okamžitě. Ondra to původně viděl spíš až na důchod… ale naléhání a argumentům Sáry nebylo možné odolat. 
Postupem času se jejich další a další návštěvy nesly v duchu čím dál menší romantiky, zato stále většího psychického tlaku a nejistoty. Důvodem byly mimo jiné otázky, na které neznali odpověď, a ani nikdo jiný jim je zodpovědět nedokázal. 
Minulý rok byl pro Sáru a Ondru časem těžkého rozhodování, chvílemi téměř neřešitelného. Když jsme spolu mluvili v létě 2023, jejich naděje na přestěhování se blížily nule 
. A pak, v prosinci, se jim šťastnou náhodou podařilo koupit jeden – byť maličký – apartmán 
. A v březnu letošního roku další dva 💃. Všechny jsou v Los Cocoteros v komplexu zvaném Coco Chico, a nenechte se mýlit, uvnitř vypadá komplex daleko lépe, než zvenku. V jednom apartmánu bude Sára s dětmi pro začátek bydlet a dva zbylé pronajímat. Děti od září nastupují do základní školy a na gymnázium v Haría. 
Ondra bude ještě nějaký čas „držet pozice v Česku“, čekat až ceny nemovitostí dále vzrostou, aby za usedlost utržili co nejvíc, současně, aby splnil požadovaný počet odpracovaných let pro získání nároku na důchod, a ve volném čase létat za rodinou. 
Dva makléři nám nezávisle na sobě potvrdili, že některé domy se prodají do hodiny od uveřejnění nabídky 🙈. A taky nám popsali, že prodej mnoha nemovitostí v atraktivních lokalitách probíhá prakticky on-line: makléř potenciálního kupce na druhém konci Evropy během telefonátu mobilem „provede“ zvenku i zevnitř a ten se musí v podstatě okamžitě rozhodnout, protože makléř má na tuto nemovitost 5 dalších natěšených zájemců. Něco „zvažovat“, či „promýšlet“, případně se dokonce přiletět osobně podívat, není čas 🙈.
, než jsem na cestě zpátky do Maguezu zjistila, že ho nemám.
.
, chtělo se mi tiše upadnout do bezvědomí a nic neřešit. Pak jsem se z posledních sil zmobilizovala a rychlostí Mach 3 proběhla všechny obchody, ve kterých jsem si krátila čas do odletu. Zajímavé je, že hodina, kdy jsem nic netušíc lelkovala od cukrovinek ke kabelkám, byla naprosto pohodová 
, zatímco vteřiny mezi hrozným zjištěním a okamžikem, kdy jsem všechny 3 věci našla spořádaně ležet tam, kde jsem je v neomluvitelné roztržitosti zanechala, mi téměř přivodily zástavu srdce 
O častém (a dlouhém) hledání mobilu, který jsem odložila NĚKDE na zahradě, toho vím taky hodně. Jen podotýkám, že naše zahrada má přes 5 000 m² a v picónu – natož černých lávových kamenech – se mobil v černém obalu hledá FAKT mizerně, navíc máte-li ještě vypnutý zvuk, aby vás při zahradničení nikdo nerušil. 
Ani Vráťův přístroj si nemůže být jist svým osudem, pokud se mi dostane do ruky – jako např. onehdá, když jsem ho při odjezdu na nákup odložila navrch plného koše s odpadky, které jsem cestou vyhodila… asi už tušíte. Až když jsme v Arrecife prohledali celé auto a nenašli ho, uvědomila jsem si, že jsem při vyhazovaní odpadků do kontejneru zaslechla TAKOVÉ DIVNÉ BOUCHNUTÍ… Když jsme přijeli domů, hned jsme volali Manemu, který jediný je schopen protáhnout se mezerou v odpadkové nádobě, a ten ho našel a vytáhl 
.