Máme za sebou několik dnů hektického, a ke konci už dost stresujícího hledání bydlení. Nakonec jsme byli úspěšní, ale moc nechybělo a skončili jsme v nějaké vesnici v typickém rustikálním domku, ze kterých Vr. naskakuje husí kůže. A – jak jsme záhy pochopili – o jiné domy k pronájmu než rustikální ve vesnicích člověk nezavadí. O levnější z jediných dvou vhodných pronájmů v Arrecife jsme sice hned v úterý díky naprosté neznalosti trhu s nemovitostmi přišli, ale učíme se rychle a u druhého už jsme nezaváhali. 
Ten první nám utekl kvůli naivní představě, že když chvíli počkáme, abychom nevypadali příliš dychtivě, podaří se nám usmlouvat 100 € dolů. Že se situace vyvine úplně jinak a byt bude během hodiny pryč, to nás ani ve snu nenapadlo. A že v celém Arrecife jsou momentálně opravdu jen dva “slušně vypadající“ pronájmy už vůbec ne!!!
Zarezervovali jsme si tedy OKAMŽITĚ ten dražší v přesvědčení, že když obejdeme ostatní realitky ve městě, určitě najdeme něco levnějšího a možná i lepšího. A hádejte s jakým výsledkem: no, nebudu 
vás napínat, ŽÁDNÝ ani vzdáleně podobný už jsme nenašli. A mezitím – protože jsme samozřejmě rezervaci provedli jen ústně a nesložili žádnou zálohu – vidělo ten byt několik dalších zájemců, kteří ho taky chtěli, a realitní agentka nám řekla, že majitel si sám vybere toho, který získá smlouvu na roční pronájem. Takže se rozpoutala lítá bitva, ve které jsme nakonec ostatní knockautovali nabídkou, že zaplatíme nájem za celý rok dopředu.
Při podpisu smlouvy pak majitel bytu prohlásil, že po nás zaplatit celý rok předem nepožaduje, protože je to moc peněz, a postačí, když uhradíme 6 měsíců. Tak strašně slušní a féroví zdejší lidi jsou.
Ve stínu výše popsaných událostí úplně zaniklo, že jsme ve středu měli operační den, kdy jsem Vr. odstranila stehy na nose. Byly to mé první vytažené stehy v životě a akce dopadla skvěle.
Mezitím – jak už víte – na ostrov dorazilo i naše auto. Ale k tomu, abychom si ho mohli vyzvednout, potřebujeme povolení k trvalému pobytu, tzv. empadronamiento. Abychom však získali toto povolení, musíme předložit smlouvu o dlouhodobém pronájmu. A abychom získali smlouvu o dlouhodobém pronájmu, musíme nejprve najít nějaký cenově dostupný a byt či dům, jehož majitel bude ochoten takovou smlouvu s námi uzavřít. A většina majitelů k uzavření takové smlouvy vyžaduje pracovní smlouvu na dobu neurčitou + potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu. Ach jo… 
Vědomi si skutečnosti, že jen samotné získání povolení k trvalému pobytu poté, co máte k dispozici veškeré potřebné doklady, vyžaduje zpravidla celkem 4 návštěvy na radnici/policii, zamířili jsme hned druhý den do autopůjčovny, neb vyzvednutí si vlastního auta zatím není na pořadu dne.
Vr. už před časem rozhodl, že musíme začít náš nový život na Lanzarote ve velkém stylu, a proto objednal na první 3 noci apartmá v posledním patře nejluxusnějšího hotelu v Arrecife. Ten hotel je současně nejvyšší budovou na celém ostrově a jako jeden z mála nevyhovuje předpisu, že žádná budova nesmí být vyšší než vzrostlá palma. Ale hlavně: z jeho apartmá v nejvyšším patře je překrásný výhled na moře, pláž, hlavní město Arrecife a hory za ním. A my můžeme postávat u oken, kochat se pohledem na tohle všechno a až trochu nevěřícně si uvědomovat, že už jsme tady opravdu nastálo a že jsme to až do tohoto momentu fakt zvládli.
12. srpna: Vyšplhat se ke kostelíku San Juan de Gaztelugatxe stojícím na ostrůvku v moři spojeném s pevninou jen úzkým uměle vybudovaným chodníkem je docela výkon. Místo určitě znáte z fotek, filmů apod. a i zde jsme byli nemile překvapeni počtem turistů. Kapacita parkoviště nestačila pojmout ani desetinu vozů chtivých návštěvníků a tak další auta stála podél obou stran příjezdové silnice stovky metrů, bez ohledu na nápisy zákazu zastavení. Dehydrataci v důsledku výšlapu bylo nutné vzápětí v nejbližší restauraci vykompenzovat, raději však, přátelé, zvolte něco jiného než místní sidru (cider) jako já, protože ta nečekaně rychle stoupá do hlavy! Ostatně, kde jinde než tady, by ji měli umět, než tady v Baskicku, kde prý vznikla?!?
13. srpna: Pláž Itzurun je ohromně působivá díky zvláštní geologické formaci skal do úzkých vertikálních vrstev, zejména při odlivu, kdy nejlépe vyniknou i kamenné „pruhy“ na dně. Proto jsme si dnes s Vr. přivstali, abychom byli na místě včas. Vr. sice – z pouhé neznalosti věci – trochu hudral, že pláží už jsme v životě viděli tolik, že ho asi tahle jedna na záda nehodí – ale skoro hodila! 
San Sebastián – ale tady mu všichni říkají Donostia – je nádherný svou polohou na břehu dvou půlkruhových pláží se zlatým pískem a obklopený ze všech stran horami. 
7. srpna: Vr. dnes čeká odměna za včerejšek v podobě celodenního pobytu na pláži. Kantábrijské pláže jsou ještě krásnější než asturijské. Playa de Oyambre je toho důkazem. Přesto se kolem 4 hodiny zvedáme a odcházíme, protože už jsme dostatečně prosolení, spálení a hlavně hladoví. Jako ideálním kandidátem na pozdní oběd se jeví městečko Comillas, které je malebné, starobylé a pyšní se stavbami několika známých architektů, včetně domu Capricho de Gaudí (oba s Vr. jeho stavby obdivujeme). Když však přijíždíme, vidíme, že turistický ruch zde napáchal dílo zkázy: ulicemi se valí davy lidí, mezi kterými se proplétají auta i turistický vláček, jehož průvodce slyšíme proti své vůli z ampliónu do vzdálenosti 100 metrů, a na Gaudího dům se stojí dlouhatánská fronta. Tak ať si to nechají, prohlédneme si ho na internetu. Stejně je to nevkusný kýč!
3. srpna: Totální šok – probudili jsme se do zatažené oblohy, něco takového jsme už měsíc neviděli a zapomněli, že existuje. Po prvotním zděšení se vydáváme na snídani a řešíme jak ten den přežijeme. A taky kde a jak dosušíme drobné prádlo, které jsme nerozvážně vyprali a předpokládali, že do rána na balkoně uschne. Háčky v dostatečném počtu v koupelně – jak jinak – opět nejsou. Naštěstí, než dosnídáme mraky pomalu mizí. A navíc dnes po dlouhé době není příšerné vedro. Vydáváme se podél pobřeží, šťastní, že jsme zase po čase v přírodě, neboť katedrály a paláce už nám oběma lezly krkem. 
4. srpna: Dopoledne mírné lenošení a odpoledne výlet na Cabo de Peñas, kde se dá docela pohodlně courat po chodnících kolem útesů vysokých skoro 100 metrů. A neuvěříte, co jsme na jednom z nich viděli: rybáře, který z té výšky nahazoval udice! 
5. srpna: Dopoledne jsme strávili v elegantním hlavním městě Asturie Oviedu. Ulice v centru jsou tvořeny velmi výstavními historickými domy s typickými prosklenými výklenky či arkýři a všude stojí spousta soch. A mimo jiné se tady taky narodila současná španělská královna Leticie. 
Odpoledne jsme se vydali do blízkého vnitrozemí, ale vzdálené minulosti. Navštívili jsme vesnice Linares a Bandujo. Druhá jmenovaná je nejzachovalejší středověkou vesnicí v Asturii a podle toho taky vypadá. Ale nejzajímavější na tom všem je, že některé domy jsou stále obydlené a před nimi stojí docela nová auta! A vesnice přitom není turistickou atrakcí (zatím), leží uprostřed hor na příkrém svahu, všude kolem jen srázy, na kterých se nedá nic vypěstovat, nejbližší další vesnice je skoro hodinu cesty… Vrtá nám v hlavě, čím se tam ti lidi uživí… a taky jak je pravděpodobné, že domy, které se inzerují k prodeji, najdou nové majitele. Jo, a ještě mě tam malinko prohnal býk… možná proto, že jsem nevhodně zvolila červenou halenku, ale ta byla přece určená pro Oviedo…
