Milý deníčku, dnešní den byl jedním z těch, co se počítají… ale mnoho jemu podobných bychom asi v plném duševním zdraví nezvládli 😊.

RÁNO: Hned po snídani jsme se vydali do Maguezu a zjistili, že v noci zase mohutně lilo. Tím odpadly úvahy do jaké práce se pustím; chopila jsem se kýble a celé dopoledne nabírala a vylévala vodu z obří louže v hostinském pokoji (pokolikáté už?), abychom minimalizovali následky podmáčení. Stále nemáme ani podlahy, ani okna, a tedy ani jistotu, že to bylo naposledy. Vr. mezitím vyvážel z různých zákoutí domu kusy stavebního dříví a betonové tvárnice. Do oběda jsme byli oba zmakaní jako trestanci v diamantových dolech.  
POLEDNE: Volá chlapík, kterému jsme se před časem zmínili, že stavíme dům, a tvrdí, že je majitel stavební firmy. Vzápětí se přijíždí podívat na stavbu a prohlásí, že všechno zná a všechno umí. Že by zázrak?

ODPOLEDNE:  Při cestě domů na hlavní silnici v jednom místě odbočujeme do zakázaného směru jízdy (tak jako pokaždé), ale protože jsme unavení, zapomeneme se podívat, zda v zatáčce nečíhají policajti a … jsou tam. Následuje honička jako z bondovky, ale díky odpolednímu hustšímu provozu, a hlavně – jelikož všichni máme bílé dodávky 😊 – podaří se nám uniknout. 

VEČER: V poštovní schránce nacházíme další dopis Úřadu sociálního zabezpečení s dalším upozorněním, že naše (bývalá) stavební firma dluží na pojištění zaměstnanců téměř 100 000 Eur a my máme přísný zákaz převést jí jakoukoli platbu. (Úřad, samozřejmě, netuší, že něco tak hloupého by nás poté, co nám firma provedla, ani v nejmenším nenapadlo 😊.) A taky fakturu za spotřebu elektřiny na téměř 500 Eur! za dva letní měsíce, kdy se stavělo nanejvýš 15 dnů … 🤢