Hned poté, co jsme zjistili, z jakého materiálu je místní potrubí, šla jsem na zeptat souseda Dominga, na kdy je konkrétně v Maguezu plánovaná jeho výměna a jak vnímá možné negativní dopady azbestu na zdraví své dcerky. Naivně jsem předpokládala, že právě Domingo – který má roční děcko – by mohl být ideálním spojencem pro zvýšení povědomí místních občanů o devastujících dopadech azbestu na zdraví, jejich vyburcování z netečnosti a vytvoření skupiny aktivistů usilujících o OKAMŽITOU! výměnu toxického potrubí, např. pod heslem „uprchlíci v Maguezu si po všech útrapách plavby zaslouží nezávadnou vodu“. Jenže můj odhad se ukázal jako úplně špatný. Dominga nejen, že moje zásadní informace nehodila na záda, ale neprojevil ani ryze zdvořilou a formální zvědavost. Namísto toho poznamenal, že je mu kvalita vody v potrubí úplně fuk, protože používá prakticky na všechno kromě pití dešťovou vodu, kterou zachytává ze střechy. K tomu účelu má nádrž o obsahu 50 000! litrů, což zajistí celé rodině užitkovou vodu na  5 – 7 měsíců až do dalšího deště. A podobné nádrže prý tady má kdekdo. Z této informace jsem málem upadla na záda já. Můj sen o akční skupině se rychle rozplývá.

Dobrá, toho starého potrubí se asi jen tak nezbavíme, ale co kdybychom si tedy taky vybudovali velkou nádrž na dešťovou vodu? Podle projektu musíme mít nádrž o obsahu cca 4000 litrů pro případy havárií, výpadků v zásobování vodou a poklesu tlaku v potrubí (úřady nejspíš dobře vědí, proč to vyžadují), ale klidně může být i větší. Vr. je k mému návrhu skeptický, říká, že by rád tu Domingovu nádrž viděl a trochu ho podezírá, jestli si náhodou neplete litry s hektolitry. Já se naopak několik následujících dní opájím představou, jak po mé kůži ve sprše stékají kapky blahodárné dešťové vody…

Pak jsme naše dilema probrali s Miguelem, kterému zásobník na 50 000 litrů vody ve zdejších podmínkách nepřipadal nijak přemrštěně velký, ale upozornil nás na skutečnost, kterou jsme ve svých scénářích zcela opomněli – totiž že zdejší střechy s ohledem na množství prachu a zejména počet holubů, nejsou nijak zvlášť čisté. Takže sen o křišťálových krůpějích dešťové vody je taktéž v čudu.

Realita je tedy taková, že si můžeme vybrat mezi vodou z azbestového potrubí a dešťovkou plnou holubího trusu … na rozdíl od turistů, kteří na výběr nemají.