Vylezli jsme na střechu, abychom zkontrolovali, jestli jsou skla v patiu dobře utěsněná a smyli prach a šlápoty po řemeslnících. Poryv vichru nám vzápětí odfoukl žebřík a uvěznil nás na střeše. Což byl docela malér, protože dopolední život v Maguezu neoplývá zrovna čilým pouličním ruchem. V 10 hodin ráno ještě o nic nešlo, vyčistili jsme skla, poradovali se z nich, a chvíli se kochali pohledem na krajinu a zahradu z výšky. V 11 už nám bylo pěkné vedro a ve 12 jsme získali realistickou představu, jak asi vypadá smrt v poušti 😫.

Ulicí za ty dvě hodiny sice projelo několik aut, ale jejich řidiči na naše povykování a gestikulaci ABY ZASTAVILI reagovali veselým máváním a troubením, zřejmě v domnění, že v předstihu natíráme střechu před zimou a trochu přitom dovádíme 🤣. V jednu chvíli se na konci ulice objevila taky listonoška, ale ani ona z našich gest nevyčetla zoufalou snahu o přivolání, jen nám zdálky přátelsky pokynula, nasedla do služebního vozu a s lehkým srdcem odjela, aniž tušila, že je možná posledním člověkem, který nás vidí živé 😀. 

Naštěstí! krátce po 12 přivezl dealer domů našeho souseda huliče a pěstitele Blaže, který nejprve chvilku váhal, zda jsou ty dvě postavy na střeše skutečné, anebo má halucinaci, ale pak dovrávoral a žebřík nám znovu opřel o zeď, abychom mohli slézt dolů.

Kdoví, zda se na jeho ochotě nepodílel trochu i fakt, že ho pravidelně zásobujeme zbylými paletami ze stavby, aby mohl bez omezení přitápět ve své pěstírně 😆.

……..

Předpokládaje, že to nejhorší máme toho dne za sebou, pospíchali jsme hned po zachránění do patia, abychom se potěšili čirými skly i zespoda… a tam nás čekalo brouzdaliště vody, která při mytí skel natekla dovnitř jedinou!!! nezabetonovanou škvírou mezi střechou a hliníkovou konstrukcí. A v té vodě stály naše nově smontované skříně… 🙈🙈🙈