Když jsem si v obchodě kupovala sadu sprajů, překypovala jsem sebevědomím a nápady, jak vyzdobit tu šerednou starou sousedovu zeď z betonových bloků, aby se stala ozdobou naší zahrady. Připadala jsem si bez nadsázky jako následovnice Banksyho. Pak jsem se navlékla do pracovního oděvu, rukavic a respirátoru, hrdě se odebrala k začátku plochy určené k realizaci mého uměleckého projektu a … zjistila, že je to daleko obtížnější, než jsem tušila, o poznání větší fuška, než ve filmech, zkrátka, že být writerem není žádná sranda. Po několika pokusech o „umění“ jsem musela kapitulovat před realitou a uznat, že mé původní plány byly přemrštěně ambiciózní a že budu ráda, když se mi podaří zeď posprejovat tak, aby byla k nerozeznání od „přírodní kamenné zídky“, jaké jsou všude kolem nás. Bohužel, i tento cíl se nakonec ukázal jako nedostižný. „Dílo“ jsem tvořila celkem čtyři odpoledne, pokaždé skončila částečně intoxikovaná hnacím plynem a výsledek… no, posuďte sami, tak úplně se to nepovedlo. Asi se mnou, přátelé, budete souhlasit, že zídku od mého graffiti pozná na první pohled úplně každý… 🤣
Poslední ránu mému uměleckému egu zasadil soused Pablo, který se mě se šibalským výrazem přišel zeptat, zda ty vojenské mimikry znamenají, že očekávám přiblížení bojové linie až k Maguezu… 🤣 