… jsme strávili několik dnů v Česku. Hlavními důvody návštěvy bylo absolvovat zevrubná zdravotní vyšetření, setkat se s nejbližší rodinou a vidět čerstvě narozenou vnučku. První tři body programu jsme úspěšně zvládli, jinak ale byly naše dojmy z bývalé domoviny hodně rozpačité. 
Vráťa: První, co mi po příjezdu přišlo na mysl, byly vzpomínky na kamarády, kteří odešli z Česka, a na otázku: „Jak se ti žije v cizině“ spontánně odpovídali: „Je to můj domov“ a začali vypočítávat, proč neuvažují o návratu a bez čeho už si nedovedou život představit. Často byly mezi zásadními důvody slunce, moře, celkově pohodová atmosféra místa a klidnější životní tempo. Na rozdíl od některých lidí, kterým se nechtělo uvěřit, že by Čech mohl být šťastný někde jinde, než kde se narodil, já jim to věřil. Jen jsem netušil, že to může být tak snadné a rychlé…
Jitka: Musím předeslat, že to, jak na nás bude po pouhých dvou letech strávených mimo působit prostředí, ve kterém jsme prožili prakticky celý život, jsme vůbec nečekali. Krajina nám připadala nijaká, zeleň nadměrně rozbujelá a neupravená, počasí pošmourné, zástavby i dopravních prostředků nějak příliš mnoho, množství billboardů na každém kroku nás doslova šokovalo, rušný provoz a zácpy nás znervózňovaly, množství lidí bez rozestupů a roušek zneklidňovalo, absence dalekých horizontů deprimovala. Tolik hluku, nepořádku a odpadků, tolik obřích logistických skladů, tolik spěchu a neskrývané bezohlednosti, tolik rozšlapaných psích lejn… Navíc, nikde v dohledu žádná sopka ani moře 😀.
K tomu určité tápání při některých běžných činnostech: zapomněli jsme, kam jede který autobus, nevěděli, kde si koupit jízdenku, ve kterém regálu najít tatarskou omáčku, či kde je nejbližší stanoviště taxi. Jasně, stejné maličkosti řešíme všichni na každé dovolené, jenže tady jsme ještě před nedávnem žili, takže nás nenapadlo, že to najednou pro nás bude cizí svět… i co se týče lékařů. Většinu vyšetření jsme nakonec museli absolvovat u nových, protože ti „naši“ na klinikách už nepracovali.
Třetí den jsme se oba shodli, že v Česku nemůžeme volně dýchat, padá na nás smutek, stýská se nám po Lanzarote, a tak nějak vůbec nevíme, co si počít.
Procedura odbavení na letišti v Arrecife a posléze průchod letištní kontrolou v Praze byla kapitola sama o sobě: v Arrecife jsme nasedali do letadla totálně vystresovaní z nejistoty, co se odehraje po příletu do Prahy, protože v důsledku neustálých změn pravidel pro přicestování jsme sice měli certifikát o plném očkování (ten ale nikoho nezajímal), ale naopak jsme neměli některé jiné vyžadované doklady. Na letišti v Praze jsme se ale – v tomto případě naštěstí (!) – setkali s tak okatým nezájmem o předložení jakéhokoli dokladu o bezinfekčnosti, že to bylo až zarážející.