Dva dny po rezolutním a zcela definitivním zrušení „projektu altán“ Vr. ráno oblékl pracovní triko a šortky, rozmíchal si maltu a pustil se do vyzdívání prostoru mezi dvěma trámky pergoly. Já ani nedutala a jen zpoza záclony sledovala dění na terase, připravená nosit nápoje, běhat pro zapomenuté pracovní nářadí a případně být tím prvním na ráně, komu si Vr. postěžuje, či vynadá, kdyby se práce nedařila. Ale, kupodivu, dařila se. 
Samozřejmě, od toho rána máme na terase už zase pytle s cementem 🙈, na bílé podlaze àla César Manrique cákance od malty a úlomky betonových bloků 🙈, v záhonech poházená prkna 🙈, v garáži piliny od prořezávání drážek v trámech 🙈 a v domě od všeho trochu, jak si chodíme do kuchyně pro pití.
Jo, a samozřejmě, auto plné cementového prachu 🙈, protože většina pytlů netěsní. Nemilé, ale nutné déjavu, protože to není tak dávno, co jsme si výše uvedeného užili měrou vrchovatou a navzájem se ujišťovali, že už nikdy víc. Jenže, bez toho stavebního nepořádku a špíny, holt, altán mít nebudeme…
Každopádně, kromě ryze pracovních nastávají i humorné momenty, např. když v den zahájení stavby náhle ze šatních skříní zmizely duté tyče na ramínka. A – ejhle! – objevily se rozřezané na kousky a zabetonované v patě zdi budoucího altánu, coby odtokové kanálky 😂.
Anebo, když ve snaze vychytat nejčastější směry větru jsme ze starých OSB desek stloukli jakousi maketu budoucího altánu a fotku rozeslali spoustě kamarádů. Až když od nich začaly chodit reakce typu: „Hezký! Ale nechtělo by to proříznout aspoň jedno malý okýnko?“, „Prima… neuvažovali jste o jiném materiálu?“, anebo „Super! A co takhle ty desky natřít?“ jsme pochopili, že náš provizorní výtvor považují zřejmě skoro všichni za finální verzi 😂, což nás do té doby ani na okamžik nenapadlo.
