Přesně takový byl první pocit, který v nás vyvolal výlet do rurálního parku Anaga v severním výběžku ostrova: chladno a vlhko pronikající do morku kostí, nízké šedé mraky převalující se přes vrcholky kopců, ostrý vítr a občasné mrholení. Pravda, bylo o něco tepleji než v listopadu v Česku (asi 15 – 18°C), ale vzhledem k tomu, že na pobřeží bylo v tu dobu 35°C, tak se jednalo o velký teplotní šok. 
Krajina Anagy je protkaná spoustou trekových pěšin a pokud se v ní chvíli touláte, na druhý pohled objevíte její malebnost, zadumanost, jakési zvláštní tajemno a určité až magické kouzlo. Rozeklané skalní štíty a maličké vesničky ve svazích střídavě vystupují z mraků a zase v nich mizí; vavřínové lesy díky mlžnému oparu a polarizaci světla navozují dojem pohádkových výjevů.
Navíc si užijete i notnou dávku vzrušení, zda se určitý vrcholek na chvilku vynoří z mraků a podaří se vám ho spatřit, či nikoli. Tolik za mne.
Vr. hodnocení bylo o poznání pragmatičtější a skeptičtější – podle něho je naprostý nesmysl, aby se kdokoli z Česka jezdil o dovolené dobrovolně podívat na něco, v čem bude dalšího půl roku žít den co den 😂. Vráťovi – který už 5 let žije na slunci a u moře – bohatě stačila půldenní tůra a dalších 10 let prý nic podobného vidět nemusí (ani nechce)! Nemluvě o tom, že jsem si během výletu několikrát vyslechla sugestivní otázku, zda už jsme toho neviděli dost a mohli bychom se tedy vrátit… 🤣