Určitě jste, přátelé, překvapeni stejně jako jsme byli my, když jsme zjistili, že na Lanzarote máme akvadukt.
Ještě v polovině minulého století se každé ráno za úsvitu od pramenů v horském masívu Famary vydávalo přes 50 velbloudů a oslů s nákladem vody do různých míst po celém Lanzarote. Ženy, děti, mladí i staří se sem vydávali naplnit nádoby touto cennou tekutinou. Odměnou za namáhavou dřinu jim bylo přibližně 5 litrů vody na osobu a den. Na praní a mytí nádobí používala většina lidi mořskou vodu. Katastrofální nedostatek vody byl pro místní populaci každodenní realitou. 
V roce 1946 byl schválen projekt umožňující vrty do skalního masívu Famara za účelem zajištění vody pro Arrecife. V roce 1953 byl projekt úspěšně dokončen a voda začala proudit do Mareta del Estado (viz minulý příspěvek). Poprvé v historii ostrova získalo Arrecife nepřetržité zásobování vodou. Zbytek ostrova však na tom byl stále stejně. Nedostatek vlastních zdrojů pitné vody znamenal nutnost pokračovat v jejím dovážení. 
Definitivní řešení přinesla až odsolovací továrna uvedená do provozu v roce 1965. Poté byla celá – jen pár let předtím s velkými těžkostmi vybudovaná – infrastruktura sestávající z tunelů, jímek, komplexu Montaña Guatisea, Mareta del Estado a již zmíněného akvaduktu ponechána pomalému chátrání. Vzhledem k jejich dnešnímu neutěšenému stavu musíme jen usilovně doufat, že odsolovací továrny nekleknou. 
