… bylo hospodaření s vodou na Lanzarote dost svízelné. Král Alfonso XIII. nechal na začátku 20. století vybudovat soustavu nádrží na vodu nazvanou Mareta del Estado. Stavba byla zahájena roku 1902 a částečně uvedena do provozu v roce 1913, kompletně dokončena však byla až v roce 1935. Důvodem bylo několikeré přerušení stavby kvůli nedostatku finančních prostředků, nedodržování technologických postupů a nízké pracovní morálky (jak typické! za 100 let se zde v tomto ohledu nic nezměnilo, některé tradice jsou prostě pevně zakořeněné 😆). Dílo sestávalo ze 16 nádrží o celkové kapacitě 16 000 m³ vody, a záchytné plochy pro dešťovou vodu o rozloze 95 000 m². Původně tvořila povrch plochy jen udusaná hlína, kterou později vystřídala nepropustná vrstva směsi písku s vápnem. Ve stavebním deníku z té doby si můžete přečíst záznam, že dodavatel materiálu směs ošidil, nedodržel stanovený podíl vápna a v důsledku toho byla kvalita povrchu tak mizerná, že se část vody namísto stékání vsakovala. Proto bylo nutné celou obří plochu potáhnout novou vrstvou 🙈.
Polovina nádrží byla určena pro užitkovou vodu z Famary a pramene Chafariz a polovina pro pitnou – dováženou v cisternových lodích. Takto systém fungoval až do roku 1963, kdy bylo uvedeno do provozu první odsolovací zařízení, poté byly nádrže vyřazeny z provozu.
Pokud vás zajímá, kde Mareta del Estado najdete, je to ta nevyužitá plocha rozprostírající se po obou stranách dálničního obchvatu Arrecife směrem z letiště před nájezdem na San Bartolomé. 
Sára se do ostrova zamilovala okamžitě, trvalo ale 4 roky, než dospěla k definitivnímu rozhodnutí, že by tady chtěla žít natrvalo. A jakmile měla jasno, chtěla se přestěhovat okamžitě. Ondra to původně viděl spíš až na důchod… ale naléhání a argumentům Sáry nebylo možné odolat. 
Postupem času se jejich další a další návštěvy nesly v duchu čím dál menší romantiky, zato stále většího psychického tlaku a nejistoty. Důvodem byly mimo jiné otázky, na které neznali odpověď, a ani nikdo jiný jim je zodpovědět nedokázal. 
Minulý rok byl pro Sáru a Ondru časem těžkého rozhodování, chvílemi téměř neřešitelného. Když jsme spolu mluvili v létě 2023, jejich naděje na přestěhování se blížily nule 
. A pak, v prosinci, se jim šťastnou náhodou podařilo koupit jeden – byť maličký – apartmán 
. A v březnu letošního roku další dva 💃. Všechny jsou v Los Cocoteros v komplexu zvaném Coco Chico, a nenechte se mýlit, uvnitř vypadá komplex daleko lépe, než zvenku. V jednom apartmánu bude Sára s dětmi pro začátek bydlet a dva zbylé pronajímat. Děti od září nastupují do základní školy a na gymnázium v Haría. 
Ondra bude ještě nějaký čas „držet pozice v Česku“, čekat až ceny nemovitostí dále vzrostou, aby za usedlost utržili co nejvíc, současně, aby splnil požadovaný počet odpracovaných let pro získání nároku na důchod, a ve volném čase létat za rodinou. 
Dva makléři nám nezávisle na sobě potvrdili, že některé domy se prodají do hodiny od uveřejnění nabídky 🙈. A taky nám popsali, že prodej mnoha nemovitostí v atraktivních lokalitách probíhá prakticky on-line: makléř potenciálního kupce na druhém konci Evropy během telefonátu mobilem „provede“ zvenku i zevnitř a ten se musí v podstatě okamžitě rozhodnout, protože makléř má na tuto nemovitost 5 dalších natěšených zájemců. Něco „zvažovat“, či „promýšlet“, případně se dokonce přiletět osobně podívat, není čas 🙈.
, než jsem na cestě zpátky do Maguezu zjistila, že ho nemám.
.
, chtělo se mi tiše upadnout do bezvědomí a nic neřešit. Pak jsem se z posledních sil zmobilizovala a rychlostí Mach 3 proběhla všechny obchody, ve kterých jsem si krátila čas do odletu. Zajímavé je, že hodina, kdy jsem nic netušíc lelkovala od cukrovinek ke kabelkám, byla naprosto pohodová 
, zatímco vteřiny mezi hrozným zjištěním a okamžikem, kdy jsem všechny 3 věci našla spořádaně ležet tam, kde jsem je v neomluvitelné roztržitosti zanechala, mi téměř přivodily zástavu srdce 
O častém (a dlouhém) hledání mobilu, který jsem odložila NĚKDE na zahradě, toho vím taky hodně. Jen podotýkám, že naše zahrada má přes 5 000 m² a v picónu – natož černých lávových kamenech – se mobil v černém obalu hledá FAKT mizerně, navíc máte-li ještě vypnutý zvuk, aby vás při zahradničení nikdo nerušil. 
Ani Vráťův přístroj si nemůže být jist svým osudem, pokud se mi dostane do ruky – jako např. onehdá, když jsem ho při odjezdu na nákup odložila navrch plného koše s odpadky, které jsem cestou vyhodila… asi už tušíte. Až když jsme v Arrecife prohledali celé auto a nenašli ho, uvědomila jsem si, že jsem při vyhazovaní odpadků do kontejneru zaslechla TAKOVÉ DIVNÉ BOUCHNUTÍ… Když jsme přijeli domů, hned jsme volali Manemu, který jediný je schopen protáhnout se mezerou v odpadkové nádobě, a ten ho našel a vytáhl 
.
No, co vám budu, přátelé, povídat, byla jsem z té „show“ dost rozpačitá. Nevím vlastně, jaký zážitek jsem čekala, ale tohle to rozhodně nebylo. 