Ve snaze respektovat styl a ducha lanzarotské architektury jsme se rozhodli natřít podlahu mezi záhony před domem na bílo. První dějství – doprava barelu s barvou – dopadlo dost neslavně, viz předešlý příspěvek. Druhé dějství – nátěr betonové plochy – bude probíhat pouze za účasti týmu VráJi, takže pokud „se to zvorá“, nebude komu nadávat.
Maje na zřeteli, že barva rychle schne, případné nechtěné fleky se budou hodně špatně odstraňovat, nevyzpytatelný vítr nám v kterémkoli okamžiku může na prostranství přivát cokoli počínaje listem banánovníku po picón, může se zničit váleček anebo roztrhnout rukavice, věnovali jsme přípravě na všechny eventuality mimořádnou péči.
V den D, kdy předpověď počasí vylučovala sebemenší možnost deště pro další 3 dny (je totiž zapotřebí nanést dvě vrstvy, druhou za 24 hodin), jsme od rána plochu zametali, vysávali a vytírali, aby tam nezůstalo ani jedno smítko. Jak se blížil podvečer a s ním okamžik, kdy už nebude možné nátěr dále odkládat, stoupala nervozita, protože každého z nás napadalo hned několik katastrofických scénářů. Navíc jsme v kritický okamžik těsně před akcí zjistili, že nám došly všechny osvědčené druhy dopingu: kořalka, pivo a dokonce! i višně v čokoládě 😂, což byl velký malér. Nebyl už totiž čas zásoby doplnit, neb nadešla hodina H.
Vr. se znovu pustil se smetákem a vysavačem do odstraňování nejrůznějších nečistot (ačkoli tam už podle plánu žádné být neměly) a já v těsném závěsu za ním natírala. Šlo nám to tak úžasně, že jsme z toho nečekaného úspěchu byli celý zbytek večera doslova omámení (i ředidlem 🤣).
O půlnoci přišla průtrž mračen…