Nadešel čas natřít dům další vrstvou bílé barvy. Máte pocit, že už jsme ho natírali dvakrát? Ano, je to tak. Jenže vzhledem ke spoustě různých více či méně špinavých činností, které v mezidobí probíhaly v jeho bezprostřední blízkosti, se dům v posledním roce začal podobat tak trochu hyeně skvrnité.
Určitě, přátelé, taky znáte ty situace, kdy s partnerem něco spolecně děláte a máte pocit, že víte LÉPE než on, jak na to, že jeho metoda je nešikovná, pomalá, zdlouhavá anebo příliš komplikovaná a že byste to sami měli hotové DALEKO rychleji. Tak přesně tomuto klamu jsem podlehla ve chvíli, kdy jsme zakrývali okna igelitovými plachtami. Vr. prosazoval postup zalepovat p-o-m-a-l-u a p-r-e-c-i-z-n-ě, zatímco já to chtěla mít hotové šup-šup, abych už se mohla pustit do natírání, protože zalepování samo o sobě je vlastně práce navíc a ještě k tomu velký opruz. Teoreticky jsem to měla zvládnuté skvěle… jen v praxi se moje metoda moc neosvědčila. 
Ale nebýt toho hrozného vichru, kymácejícího se žebříku, igelitové fólie omotávající se kolem těla, trhající se pásky, věčně padajících nůžek a netypického rozměru oken, byla bych to Vr. „pěkně ukázala“! 