To jsme takhle onehdá jeli do Arrecife jako zhruba každé 2 týdny. S sebou jsme měli – tak jako vždycky – seznam věcí, které je zapotřebí zařídit a nakoupit. Kromě velkého nákupu (5 velkých plastových tašek), 10 barelů vody a několika kartonů piv byla na seznamu také spousta položek instalatérských a elektrikářských potřeb, jako např. nejrůznější plastová kolínka a spojky, sifon k umyvadlu (které jsme vezli jako vzorek s sebou na zadním sedadle), několik metrů chrániče na kabel, několik metrů plastové hadice na vodu a další.
Jedinou změnou oproti jiným výpravám „do hlavního města“ byla volba vozu – Vr. se totiž rozhodl provětrat tentokrát Camaro. Já tvrdila, že se tam všechno v žádném případě nevejde… Pravda je, že při návratu domů pohled zadním sklem připomínal spíš výlohu vetešnictví než kufru sportovního auta, nic to ale nemění na skutečnosti, že jsem sázku projela na celé čáře!!! 🤣
Při detailním pohledu na naši papayu je jasné, že nebude dlouho trvat a i my se budeme moct pochlubit prvními výpěstky. 👍
Setkání se řemeslníky, mívají často nádech grotesky, neb navoněným řemeslníkům vyfiknutým podle poslední módy přicházejí většinou otevřít branku dvě obskurní postavičky „majitelů vily“ ve vytahaných teplácích upatlaných od bílé barvy a sešmajdaných pohorkách 😂.
Čekalo nás ale ještě jedno sobotní drama – vybetonování vstupu na zahradu. Mane totiž totálně selhal – za celý týden se nám ho nepodařilo přesvědčit, aby přišel a pomohl nám s tím. Je až zarážející, jak naprosto se změní přístup k práci u zdejších lidí příslibem trvalého zaměstnání. Viděli jsme to už mnohokrát, naposledy na příkladu elektrikáře. Jakmile kdokoli přestane být nucen shánět si práci sám, zleniví a za žádnou cenu ho nepřimějete, aby si „přivydělal“ ještě něco navíc. Co vydělá za 5 – 6 hodin práce mu stačí a „víc peněz“ není nic, co by ho motivovalo, přesvědčilo či lákalo. Druhé zaměstnání, práce přesčas, či melouchy o víkendech jsou pro místní něco zcela nepochopitelného, co nemají zapotřebí a nezajímá je.
Když jsem dnes ráno vkročila do úřadovny pošty v Maguezu a poštovní úředník mi ukázal obří krabici, vzpouzela jsem se zprvu jejímu převzetí s argumentem, že se musí jednat o omyl, neboť jsem si neobjednala žádnou šatní skříň, ale zboží o rozměrech 160 x 2 x 2 cm! No, nakonec to opravdu bylo v té krabici. Pošťák mi ji pomohl rozbalit, nabídl se, že obal i výplň odnese do kontejneru, a já odkráčela domů zlehka, pohazujíc si do kroku takovou trochu větší taktovkou.