Národní park Gran Torcal v bezprostřední blízkosti města Antequera nabízí příjemné zklidnění a vydýchání den po absolvování túry Caminito del Rey. Jednotlivé trasy jsou dlouhé 2 – 4 km a zavedou vás k rozličným kamenným skulpturám a vyhlídkám. Máte-li však jen trochu představivosti, uvidíte ve skutečnosti daleko víc „strážců“, „katedrál“, fantaskních zvířat a postav z říše pohádek a hororů, než jen ty, které jsou označené.
Je to program zhruba na 2 – 3 hodiny a pro ty, co si rádi přispí, ještě ujištění, že se to dá v pohodě zvládnout i v poledních hodinách, protože v parku je vzhledem k jeho větší nadmořské výšce svěží chlad a občas zavane vítr. Parkoviště vypadá na první pohled nedostatečně velké, ale stačí malou chvilku počkat a určitě se nějaké místo uvolní.
P.S.: Jízda se staženou střechou v počasí, jaké panuje v jižním Španělsku na konci podzimu je paráda. Jen ty výfukové plyny v kabině bych klidně oželela 😱… ale Vr. ve svém šťastném rozpoložení takové maličkosti vůbec nevnímá 😀.
Původní visutá lávka byla postavena v letech 1901 – 1905 z nutnosti spojit nejkratší cestou dvě přehrady a současně elektrárny Salto del Gaitanejo a Salto del Chorro, což je současně výchozí a koncový bod trasy. Ve druhé polovině minulého století začala lávka chátrat, nejrůznější dobrodruzi se tím však nenechali odradit a dál se na tuto riskantní cestu vydávali. Do roku 2015, kdy byla dokončena rekonstrukce lávky, na ní přišlo o život přinejmenším 8 lidí, z toho 2 byli stavební dělníci a minimálně 6 turistů. 
V době výstavby první lávky na počátku 20. století se jednalo o velmi smělý a současně mimořádně komplikovaný projekt. Vzhledem k tomu, že dělníci museli být při práci připoutaní ke skále a viseli nad propastí, bylo nutné najmout namísto stavebních dělníků rybáře, ti byli totiž zvyklí se na svých lodích připoutávat k ráhnoví. 
Název Caminito del Rey vznikl v roce 1921, kdy po dokončení nádrže Conde del Guadalhorce navštívil místo král Alfonso XIII. a celou trasu osobně prošel.
V roce 2020 se produkce výrazně snížila v důsledku zavedení cel na evropský olivový olej ze strany USA. Pro mnoho nejen španělských zemědělců to bylo téměř likvidační a znamenalo těžké rozhodnutí, zda pokácet staré stromy a nahradit je mladšími s vyššími výnosy.
Jinak, dálnice ve španělském vnitrozemí jsou téměř prázdné. Už týden taky nemáme žádné problémy s autem, kromě kabeláže, která vytrvale odněkud z útrob vozu padá do prostoru, určeného pro nohy spolujezdce (jako by nestačil ten hrb v podlaze!) 😁, a Vr. je jedním z nejšťastnějších mužů na planetě, protože svítí slunce, je 28°C a tedy ideální podmínky pro jízdu se sundanou střechou. 
Po chvíli váhání jsme ji otočili hlavou ke zdi, abychom se v klidu vyspali 🤨.
.
V 
Pak jsme pokračovali přes francouzský 
do 
a následně sjeli z dálnice a zamířili po státních – a tedy neplacených – silnicích do francouzského vnitrozemí. Pokud bychom jeli celou cestu Francií po dálnici, zaplatili bychom na mýtném kolem 100 €. Naše trasa je zhruba stejně dlouhá, co se týče kilometrů, ale časově – samozřejmě – mnohem delší. Když ovšem nikam nespěcháte… 
Navíc tato oblast leží relativně daleko od „civilizace“, rozuměj dálnice, obchodních center a specializovaných služeb… zkrátka, je to asi to poslední místo, kde byste si přáli mít problém s automatickou převodovkou 🤔. A právě to se nám tam stalo. Včera jsem matně cítila, že s naším Chevroletem něco není v pořádku, zatímco Vr. už to zřejmě věděl najisto, soudě podle jeho podrážděnosti. Pozdě odpoledne šel s pravdou ven a oznámil mi, že nám chybí v převodovce asi 1 – 2 litry speciálního oleje, který se tady možná 🤨 bude těžko shánět. Mechanik ho zřejmě při revizi motoru zapomněl dolít 😱, a bez něho se převodovka brzy zadře. Po zastávkách u dvou benzínek a ve třech servisech, se ukázalo, že měl pravdu (proboha, proč musí mít Vr. vždycky pravdu!?!) – nikdo z nich uvedený olej neměl. Večer v notně omšelém Grand Hotelu ve vesničce Frézac se nesl v pochmurném duchu, neboť zpoza rohu opět vykoukla hrozba odtahu auta, rušení hotelů, shánění letenek atd. 
