Ve skutečnosti se jedná o dvě jámy. Jsou vytesané ve svahu hory Tinamala a dostanete se k nim po polní cestě vpravo od velké pumpy před Guatizou. Na rozdíl od jejich názvu na nich nic magického není – jsou to bývalé lomy na těžbu pískovcových stavebních kvádrů. Ale výlet je to docela zajímavý, protože jámy jsou skutečně hodně velké a kromě jiného se od nich otevírá pěkný pohled na oceán.
V městečku Tao je kopeček, na kopečku stateček a ve statečku vše, co si můžete přát pro vydařenou svatbu. Usedlost Casona de Tao – jediná svého druhu na Lanzarote – se specializuje na pořádání svatebních hostin a v případě zájmu i svateb na klíč, včetně zajištění obřadu, fotografa, hudby, dopravy a ubytování. Jediné, co vám usedlost nezařídí, je ženich či nevěsta, ty si musíte najít sami 😀.
Abychom kvůli nucené nečinnosti nepropadali trudnomyslnosti, rozhodli jsme se po delší době zase trochu oprášit svůj kulturní přehled – konkrétně občas navštěvujeme některou ze světových galerií, které nabízejí různé online projekty, a taky jsme začali znovu chodit do divadel… např. na youtube, ale nejen.
Mimochodem, přátelé, znáte platformu Dramox? Projekt, který vymysleli a spustili tři Češi a kde si můžete zakoupit divadelní představení různých divadel, a nejen českých. Je určená přesně pro lidi, jako jsme my – milovníky divadla, kteří z nějakého důvodů nemohou do hlediště usednout fyzicky. Něco, co jsme skoro dva roky hledali a – asi i díky pandemii coronaviru – našli.
… stanovený oficiálně na 17.1.2022 máme za sebou. Na rozdíl od posledního fáze kolaudace, která spočívá v inspekci i. Miguela ze stavebního odboru v Haría. Nikdo nám není schopen nějak kloudně a srozumitelně vysvětlit, co přesně bude předmětem této inspekce, protože všechna osvědčení od Svazu architektů, Svazu tzv. technických architektů, kteří dozorují stavby, katastru, revize vodovodních a elektrických rozvodů a potvrzení o ukončení stavby hovoří jasně v tom smyslu, že máme zkolaudováno. Na dotaz, zda potřebujeme získat ještě nějaký další doklad, jsme se dozvěděli, že „Ne“, na dotaz, zda nám radnice přesto nějaký další doklad vydá, zněla odpověď „Asi ne“, a na poslední dotaz: „Proč tedy i. Miguel přijde a co konkrétně bude kontrolovat???“, všichni vždycky znejistí a po kratším či delším zaváhání prohlásí, že „… v žádné z dalších 6 provincií už sice nikdo nikam nechodí, ale v Haría ano a tak to prostě musí být“.
V posledních týdnech Lanzarote (i celé Kanárské souostroví) den co den trhá rekord v počtu nakažených koronavirem, a proto si všichni místní naordinovali jakýsi dobrovolný lockdown, nikdo se nikam nehrne a tedy se žádné inspekce zřejmě hned tak nedočkáme. Mnohým současný stav nejspíš i tak trochu vyhovuje, protože se tím – mimo jiné – zredukovalo na minimum množství pracovních aktivit.
„Nejdepresívnějšímu dni roku“ odpovídá i momentální počasí – poprchává a ostrov se střídavě halí do písečné calimy a mimořádně nízko se valících mraků, vyvolávajících dojem husté mlhy. Jelikož venku se nedá nic moc dělat, uchylujeme se k internetu zahlcenému zprávami o dění v Kazachstánu, obavami o budoucí vývoj na Ukrajině, korupčními a kriminálními kauzami všeho druhu a bizarnostmi ze světa trans, nebinárních, třetích a dalších pohlaví a polyamorie. Iluze všeobjímajícího depresivna je tak dokonalá.
Jediným světlým (a hřejivým) momentem bylo včera úspěšné první zapálení krbu.
Nedávno jsem se zmínila o vesničce Ye, coby „lanzarotské sibiři“. A představte si, že kromě několika prázdninových pronájmů je tady taky hotel, resp. usedlost Finca la Corona. Poskytuje ubytování na vysoké úrovni a s veškerým komfortem, včetně kulečníkového sálu, bazénu (kde se můžete vykoupat, pokud jste si přivezli neopren 😀) a velkou udržovanou zahradou, ve které se můžete procházet (máte-li s sebou zimní oblečení 😀), nechybí ani umění. Jediné, co chybí, je slunce a teplo, jenže počasí prostě nepodplatíš, ani neukecáš…
Jeli jsme kolem s Vr. už několikrát a obloha byla pokaždé buď ocelově šedá, anebo pro nízké mraky nebyla vidět vůbec. Svým způsobem je nám to líto, protože finca (což znamená vesnická usedlost) je moc pěkně a moderně zrekonstruovaná při zachování všech tradičních architektonických prvků.
… do vybraných destinací výrazně levněji než všichni ostatní. Je to dáno tím, že Kanárské ostrovy jsou v mnoha oblastech dotovány španělskou vládou, protože napříč politickými stranami panuje shoda na tom, že nejsou ekonomicky soběstačné. Prakticky jediným zdrojem příjmů je totiž cestovní ruch, rybolov, případně hypoteticky těžba nerostných surovin, poslední jmenované aktivity však nejsou v celospolečenském zájmu, naopak, jsou v posledních letech čím dál víc zakazovány. Kromě nepříliš výnosné zemědělské výroby, potravinářského průmyslu (zejména kozí sýry, výrobky z ryb a plodů moře), kosmetického průmyslu (aloe vera), elektřiny z větrných elektráren a velmi omezeného sortimentu stavebních materiálů a prvků se tady nevyrábí nic, pokud za výrobek nepovažujete odsolenou mořskou vodu 😀.
Ale zpátky k cestování – slevy pro rezidenty se týkají lodní i letecké přepravy mezi jednotlivými Kanárskými, Baleárskými a Azorskými ostrovy, Madeirou, do některých měst kontinentálního Španělska (převážně v jeho západní části), jižní Francie, Itálie a několika měst Maroka, Senegalu a Mauritánie. Dvě letecké společnosti – Binter a Canaryfly – se na tyto destinace dokonce specializují.
Například: jako rezidenti zaplatíte za trajekt z Playa Blanca (Lanzarote) do Corralejo (Fuerteventura) při 2 osobách s dodávkou 22 Eur, zatímco ostatní přijde na 60 Eur. Za letenku mezi dvěma ostrovy zaplatí rezident v průměru kolem 20, při flexibilním tarifu 25 Eur, zatímco ostatní kolem 80-100, resp. 150 Eur.
… nebo-li Los Villarreales, jak zní oficiální název tohoto obytného komplexu v Tíasu. Projekt navrhl a postavil Antonio Padrón Barrera, potomek rodiny z ostrova El Hiero, která zbohatla na velkoobchodu s vlastní zemědělskou produkcí a průmyslovými produkty a jejich dovozu na ostatní kanárské ostrovy. 
Obdélníkový obytný blok s nádvořím uprostřed, který se vyhoupne na kopci po levé straně přímo u dálnice z Arrecife do Tíasu, každého na první pohled upoutá svými konvencemi nesvázanými tvary, oblými hranami, krajkovými balkonky, nepravidelnými zídkami, fantaskními komínky a mnoha nečekanými detaily. Stavba vypadá tak trochu jako cukrový dort, obydlí z pohádek, či z pera Antoni Gaudího. Budete-li mít chvíli času nazbyt, rozhodně stojí za to ho navštívit, protože tak hravou architekturu hned tak neuvidíte.
… nebo-li „antigua rofera“ je skupina skalek roztodivných tvarů a šedo-antracitové barvy přímo u odbočky z dálnice do Teseguite. Někoho velmi zaujme (nás taky), jiného vůbec. Do které skupiny patříte možná zjistíte už z fotek, anebo až na místě. Dětem se zpravidla ohromně líbí, protože podněcují jejich fantazii. 
… alias Pepe García ´Pillimpo´ žil na okraji Teguise a ceý svůj život strávil tvorbou sádrových soch lidí, zvířat, andělů, křížů a mnoha dalších objektů, které poté natíral nabílo a umísťoval do zahrady obklopující jeho dům. Expozici pod širým nebem doplňoval dalšími použitými předměty všeho druhu, jako jsou plyšové hračky, plastové květiny, staré židle a křesla, nakřáplé lampičky, ale např. i letitý monitor počítače (leckdo by to nejspíš nazval veteší).
Prostranství zahrady působí na první pohled značně chaotickým dojmem a v některých slabších náturách může budit i odpor, protože tak trochu připomíná dobře známé obrázky chorobného hromadění věcí, tzv. Diogenova syndromu. Co se týče samotných soch – jedni je považují za stylizovaně naivní, druzí za infantilní a třetí za snově intuitivní. Což je možná nejvýstižnější, protože Pillimpo prý žil ve svém vlastním světě snů, které se prostřednictvím modelování podivných soch snažil zhmotnit.
V roce 2019 zemřel a jeho odkazu se ujal jiný lanzarotský umělec, který se zasadil o to, aby některá díla byla umístěna v Mezinárodním muzeu moderního umění v Arrecife 🤔.
Ať tak či tak, zahrada plná bizarních bilých mávajících soch na okraji Teguise, přezdívaná také svět MaraMao, je prý nejfotografovanější památkou Teguise 🤔.