Mane je vzácný člověk – předevčírem nám přišel říct, že nedodělky kolem našeho domu, samozřejmě, dokončí a nenechá nás ve štychu.
Včera už oba s Vr. stáli v cyklistických přilbách na provizorním lešení a zvyšovali zeď do patia, aby bylo možné ho zastřešit. Já dole máčela tvárnice a podávala jim kýble s maltou.
V přípravné fázi, kdy Mane – pouhé 3 týdny po těžkém otřesu mozku, ničím nejištěný a ještě k tomu s hašišovým jointem v puse – vylezl na 3,5 metru vysokou a pouhých 20 cm širokou zeď 
a začal kotoučovou pilou rozrušovat omítku na horní straně, aby se na ni dala přilepit další řada tvárnic, se o mne pokoušely mrákoty. Nakonec všechno dobře dopadlo, nikomu se nic nestalo a musím uznat, že nám všem práce v oblaku hašišového dýmu šla celkem rychle od ruky. Když se Mane po vyzdění nejvyššího místa soukal dolů, tak žertoval, že slétl jako Santa Claus komínem, což bylo celkem trefné přirovnání.
Řadě z vás, přátelé, nejspíš vrtá hlavou, proč jsme zeď neudělali o těch 30 cm vyšší hned při stavbě, kdy by to bývalo bylo daleko jednodušší, nemám pravdu? To by ovšem na stavebním úřadě v Haría nesměl sedět zloduch jménem Miguel, který náš požadavek kategoricky zamítl s odůvodněním, že by šlo o nepřípustné porušení koloritu místní architektury. Pokud tedy, přátelé, někdy budete projíždět naší ulicí, dívejte se, prosím, raději na druhou stranu, abyste byli ušetřeni pohledu na zeď, která zcela zásadním způsobem uráží místní estetické cítění 
.