Vejer de la Frontera je malebné městečko na cestě z Tarify do Cádizu. Do paměti se nám vrylo jednak velice úzkou a nepřehlednou silnicí vedoucí na kopec, kde leží starobylé centrum, za druhé mimořádně stísněnými obousměrnými! uličkami, ve kterých téměř odíráte zpětná zrcátka o protější zdi domů, a za třetí NAPROSTOU NEMOŽNOSTÍ kdekoli zaparkovat 🤢. 
Poté, co se Vr. v jedné z uliček ocitl v takřka neřešitelné situaci, prohlásil, že mu takové romantické a malebné městečko může být ukradené a mně dalo velkou práci přesvědčit ho, že neprohlédnout si ho by byla obrovská škoda a netuší, oč by přišel. Jak se později ukázalo, měla jsem pravdu, protože podobných městeček jsme za dobu našeho soužití viděli v Itálii, Španělsku a leckde jinde jen asi 50 🤣, a navíc tam v jedné hospůdce měli vynikající jídlo zvané carrillada, což jsou pomalu dušená vepřová líčka v zeleninové omáčce (uvidíte-li tento pokrm na jídelním lístku, doporučuju ochutnat a nebudete zklamáni). 
Dalším městečkem na cestě z Tarify do Cádizu je Roche, které stojí za zmínku především kvůli okolním oranžově zbarveným skalám strmě padajícím do moře (takový slabý odvar Algarve). Jinak už tam uvidíte jen spoustu honosných vil a pár pěkných vyhlídkových restaurací, jak už to v ghettech bohatých bývá. My navštívili El Timón de Roche.
Cádiz rozhodně stojí za návštěvu, přestože i tam najdete všechno, co už jste – pokud cestujete – viděli stokrát, konkrétně: katedrálu, Plaza de España (náměstí stejného názvu je prakticky v každém španělském městě 😁), hrad, hradby s branami, pevnost, pobřežní promenádu… mám pokračovat?
Taky několik parků, pláží, plážový pavilon, mnoho malých a ještě menších náměstí a na všech sedí lidé u stolků před restauracemi a užívají si jídlo a pití pod širou oblohou, teplo, slunce (v některých případech i hudbu) a nicnedělání. 
Pokud se do Cádizu vydáte autem, pak rozhodně zvolte cestu přes Most ústavy (Puente de la Constitución de 1812), který má z dálky nesmírně půvabnou křivku vozovky. Navíc se tam dá – na rozdíl od Vejeru – bez problému zaparkovat v některém z několika velkokapacitních parkovišť.
Poslední den jsme vyrazili do Jerez de la Frontera, které však postrádá noblesu a šmrnc Cádizu, oceán i parky. A tam jsem i já po krkolomném bloudění autem starobylým centrem, poté krajně nevhodným zaparkováním a procházce zpustlými uličkami připustila, že některá města mohou být člověku ukradená. A to přesto, že Jerez má taky honosnou katedrálu a několik krásných kostelů (jak jinak, jsme přece ve Španělsku), ale tak nějak stojí v blbém městě, či co.
V jednom ohledu se však Jerez zapsal do historie, jmenovitě historie vína, protože dal světu víno stejného názvu. Jeho zvláštností je, že je fortifikované, nebo-li dolihované, ale o tom až jindy.
A nadšenci automobilového sportu určitě mají Jerez spojený se závodním okruhem Circuito Permanente de Jerez v bezprostřední blízkosti města.