Už jsme si mysleli, že známe všechny finesy, zádrhele i odlišnosti zdejšího státního zdravotního systému oproti českému, ale jedna věc – a možná ta nejzásadnější – nám až do minulého týdne unikala a v plné míře vynikla až při mé poslední návštěvě ortopeda.
Telefonát, ve kterém mi příjemný ženský hlas oznámil který den a hodinu se mám dostavit k ortopedovi, mě potěšil, přesto, že jsem o žádné vyšetření nežádala. Získání termínu vyšetření je zde něco tak vzácného, že se neodmítá. Jako první možnost mě napadla telepatie, neboť mě poslední týdny pobolívá koleno, pata a zápěstí (nejen stavba domu, ale i budování zahrádky je fyzicky náročné) a já v duchu začala koketovat s myšlenkou, že navštívím naši rodinnou lékařku s žádostí, aby mě odeslala na ortopedické vyšetření. Po krátkém zamyšlení jsem ale usoudila, že druhou – a výrazně pravděpodobnější – možností je HODNĚ pozdní kontrola, zda mi správně srostla žebra zlomená vloni v srpnu při pádu z kola. Ať tak či onak, telefonát přišel jako na zavolanou, nebudu muset zatěžovat zbytečnou návštěvou rodinnou lékařku a proberu všechno přímo s ortopedem. …jsem si myslela.
O týden později ortoped nejdřív dlooouho hleděl do počítače, pak mě požádal, ať vstanu a udělám krok pravou nohou směrem k němu. Poté konstatoval, že to VYPADÁ, že má kyčel naštěstí srostla dobře. Suše dodal, že kdyby tomu tak nebylo, teď už by se s tím stejně nedalo nic dělat. Můj úžas nad tím, že řeší rok a půl starý úraz, přešel poznámkou, že „to je všechno a nashledanou“.
Poprosila jsem ho, zda by mohl zkontrolovat ještě ta žebra, na což odvětil, že nemohl, protože to „tam“ (rozuměj v PC) nemá. Nehodlala jsem se nechat snadno odbýt a trvala na tom, že v počítači MUSÍ záznam o zlomených žebrech být. „Ale ano“, souhlasil ortoped, „záznam o fraktuře tady je, ale požadavek na kontrolu NIKOLI. 😪
Pochopila jsem, že přes to vlak nejede a tak jsem zkusila vytěžit z návštěvy co nejvíc v jiné oblasti, protože mám přece na skladě bolístek víc, že? „Taky mě bolí koleno, pata a zápěstí, mohl byste se na to, prosím, podívat?“ vypočítávám své neduhy. Ortoped znovu dlouze zírá do počítače, pak na mě, a nakonec vynáší nemilosrdný ortel: nemohl, protože ani tyto požadavky „tam“ nejsou. 😥 Já se bezelstně zasmála (a tím to všechno pohnojila 😱), „jasně, ani nemůžou být, protože to jsou čerstvé problémy, se kterými se svěřuju teď právě vám jako prvnímu!“ Ortoped nevěřícně zírá, tak opovážlivou pacientku už dlouho neviděl. Tuším, že bojuje s nutkáním bez dalšího vysvětlování mě vyhodit z ordinace. Ale pak se rozhodne, že nemůže připustit, abych zůstala tak trestuhodně nevědomá, a že mi podrobně objasní, jak funguje španělský systém státní zdravotní péče, přestože tím způsobí výrazný časový skluz termínů všech dalších pacientů objednaných po mně.
Dalších 15 minut poslouchám školení o tom, že zcela zásadním pilířem zdravotního systému je rodinný lékař, na kterého je třeba se obracet ABSOLUTNĚ se vším, nelze ho přeskočit ani obejít, a jedině on rozhodne, zda vás vyléčí sám, či pošle ke specialistovi a případně k jakému. Asi po 10 minutách jsem se pokusila do jeho monologu vstoupit faktickou poznámkou, zda by se namísto teoretického výkladu přeci jen nepodíval aspoň na to zápěstí, ale dělal, že to přeslechl. Než mě „propustil“ z ordinace, ještě mi vyčetl nedostatek vděčnosti za to, že mám státní péči zdarma, a doporučil obrátit se na soukromé zdravotnictví, pokud mi státní nevyhovuje.
Cestou na parkoviště jsem si zrekapitulovala svou dnešní návštěvu u ortopeda: půl hodiny jsem jela do nemocnice, 20 minut hledala místo k zaparkování a další půlhodinu strávím na cestě domů. Ortoped si v PC prohlédl rok a půl starý rentgenový snímek mé kyčle se 3 hřeby, snímek žeber se otevřít vůbec neobtěžoval a poradit v případě byť jen jedné ze tří nových potíží razantně odmítl 🙁. Jo, a navíc se velmi plete, že je pro mě zdejší státní zdravotní péče zadarmo, protože ji hradí VZP!