Milí přátelé,
příspěvek „Všechno, co…“, který jsem začátkem února umístila na blog, byl míněn zcela vážně jako definitivně poslední. Zastáváme totiž názor, že člověk by měl vědět, kdy skončit. Lavina esemesek, emailů a telefonátů zklamaných čtenářů blogu, která se vzápětí strhla, byla pro nás s Vr. naprosto nečekaná a upřímně nás překvapila, s něčím podobným jsme vůbec nepočítali. Připadalo nám, že příběh se přesně podle šablony dramatu po úvodu, konfliktu, vyvrcholení a katarzi tak nějak přirozeně uzavřel, nechybělo v něm ani ponaučení.
Ani ne po třech týdnech vzdorování každodennímu náporu dotazů, žádostí a lítosti mnoha z vás, kteří jste si přáli, abychom v líčení našich peripetií pokračovali, jsme ovšem vyměkli…
Ano, máte nás na lopatě a můžete se těšit na další články, byť ne tak časté, jako dřív.
A propos, taky jsme pochopili, proč vzniká tolik dalších a dalších a ještě dalších pokračování různých knih a filmů…