Přijel Ferda!!!
By in

Přijel Ferda!!!

Ferda je náš nový pásový vozík německé výroby, který jsme nakonec zakoupili v jihočeském e-shopu a dopravu zařídila  jihočeská přepravní společnost, která jako jediná byla ochotna podstoupit anabázi jeho přepravy na Kanárské ostrovy. Velcí dopravci jako DHL a další na celé čáře zklamali svým laxním přístupem hraničícím až s neochotou. Vozík dorazil po více než 10 týdnech po trase České Budějovice – Barcelona – Las Palmas – Arrecife – Maguez, přičemž v Las Palmas pobyl skoro měsíc a čekal, než celní úředníci vypočítají výši cla. Zajímavé je, že první částku – téměř 1000 Eur (!) – měli spočítanou hned. Když jsme se ohradili, co je to za nesmysl a že zřejmě u kupní ceny zaměnili české koruny za Eura, druhou částku (32 Eur) pak počítali celé další tři týdny a nebýt mnoha urgencí, nejspíš by ji neměli spočítanou dodnes. 

Proč Ferda nezamířil rovnou na Lanzarote, ptáte se? Protože z principu veškeré zboží mířící na kterýkoli ze 7 (vlastně 8, ale o tom až jindy) Kanárských ostrovů musí nejprve projít centrálním překladištěm v Las Palmas, coby správním středisku provincie.  

Jen pro informaci, na Kanárské ostrovy se vyplatí dovézt zboží bez DPH, protože tady v současnosti zaplatíte pouze 7% (když jsme před 2 roky přijeli, činilo DPH jen 6,5%).

Okamžik velké radosti, že Ferdu po všech průtazích konečně máme „doma“.

Naháč

Vozík Vr. smontoval pouze díky svým dlouholetým zkušenostem s vozidly všeho druhu, mimořádné šikovnosti a důvtipu. Přibalený návod totiž vůbec neobsahoval některé kroky a brzy jsme pochopili, že výrobce s možností, že by si zákazník stroj vlastnoručně smontoval sám, zřejmě vůbec nepočítá. Pro Vr. to byl velký rébus, jehož vyřešení mu trvalo celé odpoledne. V návaznosti na výše uvedené je poznámka v úvodu manuálu, že „vozík jednoduše sestavíte během několika minut“ zřejmě míněna ironicky.

Kam, hergot, patří ten šroubek? 

Zasloužené vítězství – Ferda vyjíždí na parcelu.

Kdo se chce svézt?

Směnný obchod
By in

Směnný obchod

V Maguezu kvete čilý směnný obchod – jednotliví sousedé si navzájem směňují přebytky toho, co vypěstovali, a nás už do tohoto systému zahrnuli také. Tedy – my se zatím účastníme pouze na straně přijímání, neb vlastního jsme dosud nevypěstovali nic.

Od jednoho souseda dostáváme petržel kadeřábek a salát velikosti koňské hlavy, který vždycky jíme týden. Druhý nám onehdá přinesl pět krásných odnoží banánovníků, které už nemá na vlastní zahradě kam dát. Zajásali jsme, ještě téhož dne je zasadili k nevábnému plotu a dali jim za úkol co nejrychleji ho svými obřími listy zakrýt. Naproti přes ulici bydlí mladý slovinský hulič Blaž, o kterém se tady povídá, že pracuje jako ajťák pro Google, ale ve stavu v jakém ho zpravidla vídáme, nám to připadá zhola nemožné. Každopádně, Blaž je  zřejmě – pomineme-li jeho údajné IT aktivity – doslova velkopěstitelem všeho možného, už jsme od něho dostali několik bedýnek kaktusů i kvetoucích kytiček, jelikož ale kytičky do našeho konceptu kaktusového království nezapadají, nejspíš je obratem směníme za salát a petržel. Jediné, co zatím Blaž nedonesl a na co stále marně čekáme, jsou sazenice marihuany…😀

Soused Domingo nás přes plot (možná jako úlitbu za kadící holuby) pravidelně zásobuje plody a odnožemi pitaya (dračí ovoce) a jeho manželka Rita zase vajíčky… tedy takto to fungovalo do minulého týdne, než jsme definitivně vyhodnotili, že plašič holubů z Česka je úplně na… k ničemu a dohodli se s Domingem, že na společný plot připevníme  drátěné hroty. Domingo souhlasil, ale Rita se zlobí – od té doby se na nás ani nepodívá, natož, aby zahlaholila, jak se máme. Tudíž s domácími vajíčky se zřejmě na nějaký čas můžeme rozloučit 🤢.

Soused bydlící přes tři domy nás zase obdarovává plody guayaba (prakticky nepoživatelné koule plné mrňavých slizkých peciček) a vínem ze svahů sopky Corona, které chutná, jako zakápnuté destilátem a skoro porazí – doslova v něm pocítíte sílu zemského nitra. Ovšem Mane byl možná tímto vínem odkojen, protože když jsme mu onehdá nabídli doušek, odhodil krumpáč, zvrhnul do sebe naráz 3 deci a ve 30° vedru pokračoval další 2 hodiny v kopání 😀.

Hned od několika sousedů jsme taky dostali odnož aloe, kdybych to věděla, nemusela jsem je kupovat…

Z výše uvedeného vyplývá, že máme doslova morální povinnost co nejdřív založit políčko a začít taky něco pěstovat, abychom v té barterové komunitě obstáli. Když naposledy přišel soused Mario s nějakými přebytky, nasměroval nás zcela jasně: s výmluvným pohledem na naše kaktusové záhony utrousil, ať se vybodneme na krásu a vrhneme se na něco, co se dá sníst 😂. 

Zpráva o postupu kolaudačního procesu
By in

Zpráva o postupu kolaudačního procesu

Dnes jen krátce, přátelé. Mnozí z vás zřejmě nabyli falešného dojmu, že už máme kolaudační rozhodnutí v kapse, v šanonu, případně v šuplíku. Není tomu tak. Od okamžiku, kdy před měsícem za Alejandrem (architekt) a Carlosem (stavbyvedoucí) zaklaply dveře, se sice událo několik věcí, ale ono kýžené rozhodnutí „certificado final de obra (osvědčení o ukončení stavby)“ stále nemáme. Alejandro a Carlos přeměřili rozměry VŠECH zdí, oken, dveří a schodů a… zjistili, několik odchylek v řádu centimetrů (!). Druhý den nám Alejandro napsal, že musí projekt přepracovat, aby odpovídal skutečnosti, což nás přijde na 400 Eur. Nejsme si jistí, zda to nebyl jen zastírací manévr, jak z nás dostat další peníze. A taky by nás zajímalo, zda při „přesnosti stavění“ zdejších firem vůbec někdy nastane ten vzácný případ, že se projekt NEMUSÍ PŘEPRACOVAT 😀.

Mimo jiné se tím taky zdrželo podání naší složky do Komory architektů a Komory stavbyvedoucích o další týden. Ale nevadí, byli jsme ujištěni, že obě komory vydají závazné stanovisko do 14 dnů. Takže jsme za 2 týdny zavolali Alejandrovi „jak to vypadá s naší věcí“ a dozvěděli se, že když se projekt přepracovává, „je všechno složitější“ a vydání stanoviska může trvat o několik týdnů déle… 

Deště, bohužel, asi fakt přijdou dřív než ten papír…

No nic, zatím stále máme co dělat – například zbavit zahradu spousty plevele. Naše původní představa byla, že si najmeme námezdného pracovníka, který tvrdil, že ji do dvou týdnů celou vyčistí. Když po měsíci intenzívní práce vyplel asi 1/5, spočítali jsme si, že bychom se nedoplatili. Tak teď zkoušíme s plevelem bojovat sami a po svém…

Podnikatelský projekt pro blahobytné stáří
By in

Podnikatelský projekt pro blahobytné stáří

Vr. během posledních dvou let našeho života na Lanzarote už vymyslel několik projektů, které by nám do budoucna měly zajistit bezstarostné stáří nezávislé na státních  penzích. Vůbec prvním jeho nápadem, když viděl úroveň plánování a řízení stavebních firem bylo založit stavební firmu, která by většinu místních strčila do kapsy. Když poté zvážil všechny další faktory – a hlavně viděl zoufalou kvalitu práce místních dělníků – rychle tuto myšlenku zavrhl. Dalšími projekty v různých stupních rozpracovanosti jsou: organizace cyklo či golfových dovolených, případně odborných  soustředění, poskytování kompletního servisu  digitálním nomádům, podnikání v oblasti investičních vozidel, elektromobility, management výstavby domů pro českou komunitu a několik dalších. A pak, jednoho dne, na mě Vr. při kávě zničehonic vybafl otázku: „A jaký podnikatelský projekt jsi vymyslela Ty?“ Tím mě naprosto zaskočil, protože je vám, přátelé, urcitě jasné, že něčemu takovému jsem se za celé dva roky nevěnovala ani na vteřinu ani koutkem mysli 🙈. Zastyděla jsem se, sklopila hlavu a můj zrak padl na talířek se zákuskem. A blesklo mi hlavou, že …. „Mohli bychom vyrábět štrůdl, ten tady moc neznají“, vyhrkla jsem. Já vím, přátelé, že je to proti smělým plánům mého nesmírně činorodého a podnikavého muže přízemní bída, ale já prostě pro velký byznys nemám buňky.

Kupodivu, Vr. se ten nápad nezdál úplně špatný👍 a hned začal kalkulovat cenu vstupních surovin, celkového množství, které bychom reálně mohli prodat (ne v Maguezu či v Haría, ale na celém Lanzarote!!!) a možný zisk na jeden kousek. Jelikož listové těsto je zásadní a zde hodně drahou ingrediencí (cca 2,5 Eur/300 g), strávil Vr. dalších několik dnů na internetu vyhledáváním a porovnáváním strojů na výrobu listového těsta. Já chodila kolem po špičkách, v duchu si nadávala, že jsem ten nápad vůbec kdy vypustila z pusy, a mlčky pozorovala, jak to nabírá směr, se kterým jsem nepočítala. Pak se nějaký čas nic nedělo a když už jsem se skoro uklidnila, přišel Vr. s návrhem, že bychom mohli o víkendu  zkusit vyrobit listové těsto sami, abychom viděli, jak moc je to složité. 

SOBOTA DOPOLEDNE: Na internetu jsem vyhledala recept na „listové těsto podle babičky“ a společně jsme se pustili do akce. Já předčítala seznam surovin a jejich množství, Vr. je na gram přesně vážil a odborně sypal do mísy, já obsluhovala robot, Vr. pak obě součásti budoucího těsta (tukovou a vodovou) zodpovědně uložil do lednice 👍. 

SOBOTA ODPOLEDNE: Položila jsem obě těsta na sebe, Vr. je přeložil, já válečkem rozválela, Vr. znovu přeložil a tak stále dokola… by se to podle receptu mělo dělat. V našem případě se ale asi po čtvrtém přeložení kilová hrouda nadějně se formujících vrstev těsta náhle a zcela nečekaně změnila v nevábnou mazlavou a silně lepivou hmotu, která ulpívala na všem – pracovní desce, válečku, stěrce, rukou, páce vodovodní baterie, podlaze… jedním slovem děs! 👎 Myslím, že právě toto byl okamžik, kdy Vr. poprvé zapochyboval, zda výroba štrůdlu je tím správným podnikatelským projektem, který nám zajistí blahobytné stáří 😆.
SOBOTA VEČER: Poté, co jsme seškrábali zbytky těsta ze všech ploch a předmětů, uložili jsme „to“ na několik hodin do lednice. Pak jsme, vygruntovali kuchyň,  posilnili se sklenkou Fernetu, s velkou nechutí jsme „to“ z lednice zase vyndali,  odhodláni dokončit proces výroby těsta, se kterým jsme odpoledne začali (čím vícekrát se těsto přeloží, tím je výsledek chutnější). Po čtvrtém přeložení nastalo „deja vu“, tedy totéž, co se nám přihodilo odpoledne 👎. Bleskově jsme zvážili dvě možnosti: 1) všechno „to“ i s válečkem a stěrkou vyhodit, anebo 2) pokusit se zahustit tu mastnou a na vše se lepící  kaši moukou. Rozhodli jsme se pro druhou variantu a v 11 hodin večer jsme se dopracovali ke dvoukilové homoli (konečně!!!) pevné hmoty👍.

NEDĚLE DOPOLEDNE: Hmotu tvrdou jako kámen jsem se (už sama, muži jsou pro takové výzvy příliš křehcí 😆) pokusila ještě několikrát přeložit a rozválet, ale hrozilo, že si vymknu rameno, tak jsem to vzdala. 

NEDĚLE ODPOLEDNE: S nasazením všech sil jsem uválela 8 plátů na štrůdl, naplnila je jablky, rozinkami, ořechy atd. a upekla.

Nakonec to byl vlastně happy-end! Těsto dopadlo docela dobře, byť jako listové nechutnalo ani náhodou, spíš jako máslové vánoční cukroví.

A ještě ponaučení: 
– ač jsem letitá, zkušená a nadšená kuchařka, při přípravě listového těsta jsem zcela pohořela;
– ačkoli mezi přáteli je můj štrůdl vyhlášený, Lanzaroťané jej, bohužel, neochutnají; a
– v supermarketu budu napříště pokorně kupovat listové těsto za jakoukoli cenu a děkovat pokladní, že ho vůbec vyrábějí…😆

Aloe vera
By in

Aloe vera

Aloe vera, nebo-li ale pravá, je známa pro své výrazné léčivé účinky už několik tisíc let. Jako první objevili její kouzelnou moc Egypťané. Vůbec nejstarší známou zmínku o jejích léčebných vlastnostech obsahuje egyptský papyrus datovaný kolem 1 500 př. n.l. Aristoteles ji doporučoval Alexandru Velikému k rychlé léčbě vojáků. Marco Polo se ve svých zápiscích zmiňuje o jejím používání na čínském dvoře jako prostředku pro zmírnění bolestí žaludku. Velikými zastánci aloe byli také arabové, kteří se během svých dobyvatelských výprav pokoušeli vysazovat ji dokonce až na severu Evropy, kde se však z důvodu chladného  klimatu neuchytila a proto na tomto kontinentu na dlouho upadla v zapomnění. 

Západní lékařská komunita tuto vpravdě zázračnou rostlinu znovuobjevila až na počátku 20. století a zejména pak na konci Druhé světové války, kdy v plné míře vynikla její mimořádná schopnost léčit rozsáhlé popáleniny kůže v důsledku výbuchu jaderných bomb v Hirošimě a Nagasaki.

V posledních desetiletích se těší velkému zájmu farmaceutického průmyslu na celém světě, neboť její léčebný efekt potvrzují i četné moderní vědecké studie. Gel z aloe je velice účinný zejména na spáleniny, odřeniny a různá jiná povrchová poranění kůže. Jelikož tady na Lanzarote má aloe na zahrádce každý, není nic jednoduššího, než v případě poranění vyběhnout na zahrádku, uříznout list a přiložit dužinu na postižené místo. 

Co se týče produktů  kosmetického průmyslu a potravinových doplňků, existuje jich v současné době po celém světě nepřeberné množství, počínaje zkrášlovacími krémy přes hojivé gely až po nápoje na hloubkovou vnitřní očistu organismu od toxinů. 

Jednou z velmi sympatických vlastností této rostliny je, že barvou listů signalizuje, zda má dostatek vláhy či nikoli – na horním obrázku je aloe dobře saturovaná (jasně zelenomodrá), na dolním trpící nedostatkem vláhy (žlutooranžová). Pokud byste ji náhodou přelili (což tady ale nehrozí) zbarví se prý listy do tmavě zeleného odstínu.


Na Lanzarote jsou této rostlině věnována dvě muzea – no, popravdě spíš prodejny (v Arrieta a Punta Mujeres), kde se dozvíte o historii a současnosti pěstování, můžete si koupit celou řadu výše zmíněných produktů, a taky samotnou rostlinu. Když pak doma rozbalíte krabici, zjistíte s menším šokem tak jako já, že obsahuje jen srdíčko listů bez kořenů. Zato má ale certifikát, že ji smíte legálně vyvézt. Bez certifikátu se totiž z Kanárských ostrovů žádný rostlinný ani geologický materiál vyvážet nesmí. Certifikát či potvrzení byste měli požadovat i tehdy, pokud si například na trhu koupíte suvenýr v podobě rytiny v kameni či kamenné sošky.

Dalším druhem aloe, který na Lanzarote můžete spatřit, je aloe africká, nebo-li barberae. Jedná se o mimořádně krásnou stromovou variantu, která vás zcela jistě okouzlí siluetou, texturou kmene i celkovým půvabem.

Sobotní návštěva
By in

Sobotní návštěva

Při snídani nás vyrušilo razantní zabušení na dveře. Hodně zvláštní, protože vrátka do ulice byla zavřená a pro místní – při jejich respektu k soukromému vlastnictví – téměř nemyslitelné, že by bez pozvání vnikli k sousedovi. Když jsme otevřeli dveře, uviděli jsme ženu neurčitého věku, která nám oznámila, že je tady kvůli telefonu a cestě. Jen tak, bez pozdravu či jiné úvodní zdvořilosti. My na to kterou telekomunikační společnost zastupuje, a ona, že žádnou, ale je majitelka toho pole nad námi. Otráveně jsme se na sebe s Vr. podívali, protože bylo jasné, že máme tu čest osobně poznat Lucy, která nám během dvou let už mnohokrát pokazila den svými telefonáty a nesčetnými esemeskami, v nichž se dožadovala práva chodit na své pole prostředkem našeho pozemku s odůvodněním, že tudy kdysi chodila už její prababička a ještě před ní oslíci. Naše argumenty, že náš pozemek není zatížen žádným věcným břemenem, že po nás dost dobře nemůže vymáhat dodržování údajné dávné a nikde nezaznamenané ústní dohody mezi svou prababičkou a tehdejším majitelem naší parcely, a zejména – že na její pole vedou tři další, daleko pohodlnější a kratší cestičky neoploceným terénem, ji absolutně nezaujaly a prakticky každá konverzace skončila z její strany vyhrožováním právníky. Ještě dodám, že zmíněné „pole“ je neudržovaný zarostlý kus úhoru, kde je z historických map vidět, že tam nikdo nic nepěstoval minimálně posledních 40 let a navíc Lucy žije na Fuerteventuře…

Každopádně, setkání mělo nečekaný spád i vyústění: poté, co jsme Lucy rázně ujistili, ať s procházkami po naší parcele v žádném případě nepočítá a najde si jinou cestičku, prohlásila, že tedy ano, poděkovala a odešla. A nám s Vr. se nechce věřit, že by se dvouletá patálie vyřešila tak hladce a vlastně vůbec nevíme, co si o tom máme  myslet. Zdejší lidi vás svým chováním prostě často překvapí i tehdy, když si myslíte, že na „překvápko“ není vůbec prostor.

Ti, co bydlí legálně...
By in

Ti, co bydlí legálně...

S erupcí sopky naplno vybublal na povrch ještě jeden ožehavý problém Kanárských ostrovů. Ano, lidé kterým proud lávy vzal dům, dostanou kompenzaci od státu. Ovšem pouze ti, co bydleli legálně. Což znamená, že mnozí žádné odškodnění ani pomoc od státu nedostanou, protože zdaleka ne všichni – tady na Lanzarote také – totiž bydlí ve zkolaudovaných domech určených k trvalému bydlení. Mnoho lidí bydlí např. v zahradních domcích, určených pouze ke skladování zemědělského náčiní a případně k provizornímu občasnému přespání. V těchto přístřešcích však nelze mít legálně zavedenou elektřinu ani vodovodní potrubí, maximálně načerno nainstalované solární panely či větrník a nádrž s vodou.

Další bydlí sice v regulérních domech, avšak nezkolaudovaných, buď proto, že jsou v havarijním stavu, či mají odstřiženou elektřinu a/nebo vodu (díky hodným sousedům), případně v některém ohledu nesplňují předpisy pro kolaudaci (doufáme, že časem nerozšíříme počty této kategorie 🤢). A další skupina dává přednost nezkolaudovaným domům proto, že ušetří na dani z nemovitosti, která je tady relativně vysoká.

Nezkolaudované domy nabízejí dokonce i některé místní realitní kanceláře – za zvýhodněné ceny. Pokud byste si, přátelé, mysleli, že se jedná o nějaké zříceniny, hodně byste se pletli, občas v nabídce narazíte na opravdu krásný moderní dům třeba přímo nad mořem. V takových případech si kladete otázku, proč je nezkolaudovaný… přesněji řečeno: tuto otázku si kladete vy, my – na rozdíl od vás – tušíme, že nejspíš v některém ohledu nevyhověl místní normativě a majitel už na další kolo dohadování se stavebním úřadem neměl nervy… 

Při této příležitosti se hodí zmínit trik, jakým údajně dokážou obelstít stavební úřady stavebníci na La Palmě, pokud mají dost času: vybetonují základovou desku, natřou ji červenou barvou a pak počkají několik let, až podle nových satelitních snímků vzniknou nové mapy. Poté rychle vymrsknou dům a zažádají o kolaudaci. Jestliže úředníci na stavebním úřadě projeví jakékoli pochybnosti, vytasí se s neprůstřelným argumentem: „Jen se podívejte, ta červená střecha je tam už od roku 2010! Můžu já za to, že jste ztratili veškerou stavební dokumentaci?“ A díky instituci silencio administrativo negativo positivo, o kterém jsem psala v dávnověku našich jednání s úřady, uspějí. Na Lanzarote by bylo nutno sáhnout k drobné obměně – natřít základovou desku bíle 😀. Bohužel, uvedený postup je časově dost náročný, takže pro seniory nevhodný…

Zemědělci čelí v souvislosti se ztrátou úrody zase jiné patálii – zemědělské pojištění kryje pouze výpadky příjmů v důsledku sucha, ne však sopečné činnosti.

Vinné etikety
By in

Vinné etikety

V návaznosti na minulý příspěvek bude ten dnešní jen obrazem. Na úvodní fotce jsou láhve vína odrůdy Malvasía ze zdejšího nejznámějšího vinařství La Geria. Jejich viněty však v regálech vinoték v sousedství mnoha dalších – často velice netradičních – etiket trochu zanikají. Zejména zvířátka se na vinětách těší veliké oblibě. Posuďte sami:


Nevinný rozhovor o jídle a pití
By in

Nevinný rozhovor o jídle a pití

I rozhodl se Vr., že v rámci rekonvalescence a odpočinku po vražedném tempu prací před kolaudací si naordinuje minimálně týdenní přestávku v budování a taky zevrubnou očistu organismu.

„Co bude k obědu?“, ptá se Vr.
„Lasagne“, já na to. 
VR: Cože?!? Lasagne jsou jediný jídlo, který se musí zapít vínem!
JÁ: To přece říkáváš o rybě, ne? 
VR: Dobře, druhý jídlo, který vyžaduje víno.
JÁ: A špagety po milánsku?
VR: Ehm… no, ty taky…
JÁ: Tak udělám pikantní grilovaná křidýlka…
VR: To snad ne!
JÁ: Dobře, v lednici je ještě guláš, ten se vínem nezapíjí…
VR: Na guláš musí být pivo!!!
JÁ:  A co bys řekl vepřové kotletě? 
VR: Proboha!!!, jak má člověk abstinovat, když vaříš samá jídla, co se nedají zapít vodou! 😆

Zahrada téměř na počkání
By in

Zahrada téměř na počkání

Na popud architekta, abychom zvýšili své šance, že „jednou“ i. Miguel shledá naši stavbu i zahradu v uspokojivém stavu pro zkolaudování, rozhodli jsme se zahradu trochu „zušlechtit“. Za pouhé 3 dny se nám s pouhými několika rostlinami, pár kameny a 10 cm vrstvou picónu (černá lávová drť) podařilo docílit nečekaně působivého a šarmantního vzhledu dvou záhonů před domem a ochozu u plotu. Naše uspokojení je o to větší, že tentokrát se nejedná o žádné provizorium, ale zahradní aranžmá už takto zůstane.

Mezi jiným jsme koupili taky 2 banánovníky a 3 ananasy. Svěřila jsem se zahradníkovi s obavami, zda ananas budu umět pěstovat a on na to, že záleží hlavně na půdě – čím horší, tím líp se mu bude dařit. To mě uklidnilo, je-li to tak, budeme mít ananasy jako hlavy! 🤣