La Palma: pár poznámek na závěr
By in

La Palma: pár poznámek na závěr

Na spoustu dotazů, proč jsme si nevybrali pro život raději La Palmu, když je tady tolik zeleně a vláhy, po pravdě odpovídáme, že na náš vkus je tady obojího až příliš a místní zeleň je těžce vykoupená spoustou přeháněk, mrholení, nízké oblačnosti a mlhy, tedy všeho, co z duše nesnášíme.

Dalším důsledkem všudypřítomné vlhosti je, že tady bují nejen okrasné rostliny a lesy, ale také mechy, houby a plísně, a to až s neuvěřitelnou rychlostí. Jen pro představu: rohy koupelny naší vilky (ve slunné části La Palmy), které byly v době našeho příjezdu zářivě bílé (zárodky plísní jsou první věcí, kterou v každém ubytování kontrolujeme), za pouhých 9! dnů pokryly skvrny černé plísně jako důsledek sprchování 🤢.

Také už nám, milí přátelé houbaři, nemusíte posílat fotky košíků plných cenných úlovků s provokativními otázkami, co jsme nasbírali my. Odteď už víme, že zatímco v Česku se jezdí na houby do křivoklátských lesů či jižních Čech, na Kanárských ostrovech se vyráží na La Palmu 😊.

Pokud máte v úmyslu vypravit se někdy na La Palmu a užít si slunce, zvolte jednak léto či podzim a dále západní pobřeží, nejlépe Puerto Naos či Tazacorte, případně vesnice nad nimi, ale níže než El Paso. Větší část oblačnosti, kterou horský masív tohoto ostrova přitahuje, zůstává nad východní částí ostrova. Velkou roli tady hraje taky nadmořská výška – některé domy zůstávají doslova navždy uvězněny v mracích (mlze).

A ještě jeden tip na výlet do dvou míst, která jsme navštívili poslední den – Puerto Naos a La Bombilla – která jsou od sebe vzdálena po silnici necelý kilometr, ale sociálně, architekturou, atmosférou…  světelné roky. Puerto Naos je na zdejší poměry celkem mondénní letovisko s vynikajícími podmínkami pro paragliding. La Bombilla na nás naopak na první pohled zapůsobila dojmem někdejší oázy hippies či jiné alternativní komunity, ale jedná se prý jen o jednu z nejstarších a dodnes autenticky vypadajících rybářských osad. V každém případě tady uvidíte spoustu kuriózních miniaturních příbytků vybudovaných s velkou dávkou improvizace a originality.


Dnes se vracíme domů a jedno víme s naprostou jistotou: La Palma se naším zaslíbeným ostrovem nestane. Znovu jsme si ověřili, že bychom náš milovaný Lanzarote za žádný jiný ostrov neměnili. Což je velké štěstí, protože – představte si, přátelé, že bychom 3 měsíce před dokončením domu zjistili, že jsme ho postavili na špatném ostrově… 😊

La Palma: cestovatelský dekameron
By in

La Palma: cestovatelský dekameron

Bezkonkurenčně největším lákadlem ostrova La Palma je centrální Caldera de Taburiente s několika vyhlídkami a množstvím treků, pokud jste ale v životě trochu cestovali, podobná panoramata už jste určitě viděli i jinde. To, co z ní dělá skutečně unikátní zážitek, je skutečnost, že (alespoň v tuto roční dobu) nikdy nevíte, kdy prstenec krásných horských štítů vystoupí z mraků anebo se do nich zase schová, což může být v extrémním případě otázka několika vteřin. My měli štěstí na všech vyhlídkách kromě té nejvyšší Roque de los Muchachos ve výšce 2426 m, ze které lze za jasného počasí prý dohlédnout průrvou vedoucí jihovýchodním směrem až k oceánu. Tam jsme měli smůlu a nedohlédli na parkovišti ani na ukazatel kudy se jde k vyhlídce. O kousek níž je astrofyzikální observatoř se třemi obřími teleskopy poslední generace, z nichž jeden je v současné době vůbec největším teleskopem na světě využívajícím optiku s infračervenými paprsky.

Vyhlídka Mirador Los Brecitos (z Los Llanos) sama o sobě není nijak výjimečná, v tomto případě platí, že „cesta je cíl“, ale po cestě uvidíte pár pěkných domů zatraceně vysoko v kopcích, takže vás zákonitě začnou napadat otázky kolik úsilí asi stálo vybudovat je tam, kde stojí, proč tak vysoko a čím se ti lidé v minulosti asi živili. Když se pak z vyhlídky vydáte jedinou možnou cestičkou po úbočí hor a asi po 1,5 km dojdete na plošinu se třemi dnes už opuštěnými domky Casas de Tenerra, tyto otázky naberou na mimořádné intenzitě, protože plošina je jediné ploché místo vysoko v kaldeře obklopené samými srázy a vy nedokážete pochopit, jakým působem sem dokázali v minulosti dopravit vše potřebné počínaje stavebním materiálem a konče základními životními potřebami a hlavně – proč právě sem???

Když se řekne banánovníková plantáž, zní to poeticky a romanticky. Teprve na La Palmě však člověk vidí realitu, a to, že plantáže představující významný zdroj obživy zdejších lidí současně nemálo hyzdí krajinu 🤢.
Porís de Candelaria (z Tijarafe) rozhodně stojí za krkolomný sestup, resp. sjezd vozem, protože celou rybářskou vesnici schovanou pod skalním převisem hned tak neuvidíte. Vesnička je ohromně zachovalá, v době naší návštěvy právě dokončovali opravu dvou jediných poněkud chátrajících domků. Navíc to není žádný skanzen, v létě v ní prý regulérně bydlí rybáři.

La Fajana u městečka Barlovento v severovýchodním cípu ostrova stojí za návštěvu ani ne tak kvůli dvěma uměle vybudovaným bazénkům, do nichž přepadává mořská voda, jako spíš kvůli spektakulárnímu vlnobití v jejich okolí. Malý přírodní můstek vyhlodaný oceánem v sopečné skále a vystupující nad hladinu má taky svůj půvab. Maják v bezprostřední blízkosti je nepřístupný a cestou k němu si zcela zošklivíte fóliovníky banánů (pokud se tak nestalo už dřív).

Los Tilos ani Cubo de la Galga jsme nenavštívili, protože nemáme rádi vlhké zelené přítmí hustých porostů a navíc jsme si ho užili dosyta v Parque Cultural de La Zarza, kam jsme se vydali za petroglyfy. Nám (hlavně tedy mně 😊) se líbily, ale pokud nejste skalní fandové prehistorických artefaktů, nejspíš nemá cenu, abyste výhradně kvůli nim vážili cestu do severní části ostrova… tedy pokud nejste navíc vášniví houbaři, protože místní les je houbami – většinou bedlami – přímo posetý a některé návštěvníky jsme podezírali, že sem přijeli spíš kvůli nim 😊.
Playa Nogales
na západním pobřeží je dobrým tipem na kratší nenáročnou vycházku podél útesu k oceánu. Cesta vede kolem jeskyně Cueva del Infierno částečně pod převisem, kde jsou pěkně vidět různobarevné vrstvy jednotlivých hornin. Vchod do jeskyně signalizuje, že je v podzemí a bez svítilny víceméně nepřístupná.

Vulkány San Antonio a Teneguía (z Los Canarios) na samotném jihu ostrova připomínají krajinu „u nás“ a tudíž nás nadchly. Velice zajímavé je taky místní muzeum, kde můžete shlédnout krátký dokument s autentickými záběry erupce Teneguía v roce 1971, interaktivní mapu, pomocí níž se můžete „proletět“ nad sopkami, a simulátor zemětřesení. Krátký trek z kopce vulkanickou krajinou vás zavede k malebnému majáku a salinám, kde se dodnes těží sůl. 

Tazacorte
je maličké přímořské letovisko, které spolu s Los Llanos leží na západním pobřeží v unikátním místě jakéhosi „mlžného stínu“, kudy „netečou“ k pobřeží nízké mraky (jako prakticky všude jinde na ostrově), takže zde téměř pořád svítí slunce.
Hlavní město Santa Cruz je rozhodně reprezentativnější a noblesnější než Arrecife. Za procházku stojí zejména první tři ulice od pobřežní promenády, které jsou přehlídkou typických historických barevných domů s dřevěnými vyřezávanými a železnými kovanými balkony.
Na městečku Santo Domingo na severozápadním konci ostrova (světa) je nejzajímavější skutečnost, že hospodu na konci pěší zóny proti kostelu provozuje Čech Jirka, před nímž hluboce smekáme a držíme palce, aby se mu v podnikání dařilo.