Milí přátelé, letos tak trochu v duchu retro přejeme všem do příštího roku hodně sil ke zvládání překážek, které nám staví do cesty nelehká doba, optimismu v každodenní realitě, radosti i z maličkostí, vnitřní harmonie a zejména stálé a pevné draví, což dnes není samozřejmost.
VráJi
Když jsme se chystali na odjezd z Česka, v určité fázi příprav jsme usoudili, že pro občasné zpestření večerní zábavy a také udržení mentální svěžesti bychom si měli koupit pár společenských her – zejména znalostních – a hned jsme tak učinili, aniž bychom tehdy tušili, jak se nám budou hry hodit, až zpoza rohu vykoukne koronavirus. Spíš nedopatřením se mezi ně vloudil taky balíček bridžových karet. Sebekriticky však musím podotknout, že zatímco z krabic se znalostními hrami jen občas utírám prach, balíček karet nezahálí. S Vr. si to zdůvodňujeme tak, že znalostní hry ponecháme na dobu, až za námi jednou přijedou na návštěvu děti a budeme si chtít večer všichni společně zahrát. Bylo by přece vůči nim nefér znát už předem všechny odpovědi a mít veškeré znalosti v malíčku … 😀
Jinak – Lanzarote se v posledních dnech změnilo v ostrov duchů. Přestože jsme všichni místní velmi disciplinovaní a na rozdíl od mnoha obyvatel kontinentální Evropy dodržujeme veškerá zdravotní ochranná opatření, zasáhla ostrov v posledním týdnu doslova tsunami omikronu. Nikdo tudíž bez skutečně pádného důvodu nevychází z domu a ulice, náměstí, silnice i pláže jsou liduprázdné.
… ale i. Miguel nepřichází. Možná je to jeho vrozenou zlomyslností, ale možná také tím, že někteří členové zastupitelstva Haría ulehli s Covidem, neb před týdnem se zjistilo, že německá rezidentka, která uklízí zdejší radnici, není očkovaná ale zato pozitivní. Z toho plyne jednak, že ne všichni zdejší rezidenti si žijí na vysoké noze, zadruhé, že v Haría si nějaký úředník nelámal hlavu se zákonem, a zatřetí, že vystavení toho zatraceného Certifikátu o správné adrese bude zřejmě trvat dýl, než si představujeme.
Přišel taky soused Blaž a donesl nám k vánocům zelenou rostlinu pro dobrou náladu. Instruoval nás, že rostlina pořebuje závětří, dostatek vláhy, teplo a co nejvíce světla, případně přisvítit lampou 😀. Abychom mohli rostlině splnit všechny požadavky, umístili jsme ji dovnitř k velkému oknu na jih, ale hned druhý den ráno bylo jasné, že díky svému velmi průraznému a charakteristickému aroma s námi v jedné domácnosti být nemůže. 
Ještě, že už máme na zahradě zídky proti větru! Nakonec byl vybrán jako nejvhodnější spolubydlící pomerančovník, i proto, že od něho na rostlinu není odnikud vidět… totiž Blaž říkal, že by ji lidé neměli okukovat, protože je stydlivá 😊.
Mimochodem přátelé, všem, na které jsme se před časem obrátili s prosbou o zaslání receptu na koláčky, děkujeme a můžeme prozradit, že tyto dobroty budeme mít letos namísto cukroví, aby naše vánoce byly opravdu veselé 😋.
Jestli je něčemu na Kanárských ostrovech věnována patřičná pozornost, dostatek místa a zřejmě i financí, pak jsou to sochy. Když sem poprvé zavítáte, velice rychle si uvědommíte, že tady sochy zdobí každé náměstí, kruhový objezd, promenádu, křižovatku, často i rohy ulic, jsou prostě všude. Na první pohled je zřejmé, že sochy jsou považovány za významnou součást veřejného prostoru. Což je úžasné. A většina z nich je krásná a některé ještě k tomu vtipné a s nevšední invencí. Vytvořené v převážné míře z kamene, bronzu či železa – většinou zkorodovaného – pro ostrovy ležící v oceánu typického materiálu.
Dále místní milují murály a nutno podotknout, že se většinou nejedná o žádné amatérské „malůvky“, ale zdařilá díla zkušených writerů.
Výše publikované fotky jsou z Fuerteventury, pokud byste si chtěli prohlédnout nějaké skulptury z Lanzarote, najdete je v sekci FOTO, SOCHY.
Lanzarote má ještě jedno specifikum – kinetické sochy, které byly specialitou Césara Manrique. Jedná se o mechanismy, které se pohybují ve větru – tedy tady prakticky neustále. Většina z nich je umístěna na kruhových objezdech.
Už je to pár týdnů, co jsme uspořádali náš první piknik na útesu nad mořem. Byl to nádherný večer! A ani jeden nepochybujeme o tom, že těch pár drobností, které mu chyběly k absolutní dokonalosti… si pro příště už zapamatujeme 
.
Jelikož náš piknik byl současně jakousi oslavou, patřičně jsme se na něj „ohákli“, což v mém případě znamenalo ŠATIČKY, čímž jsem trestuhodně podcenila chlad, který v podvečer proniká ve vyšších nadmořských výškách ostrova až do morku kostí. Vr. na tom nebyl o mnoho lépe, protože zvolil tričko s krátkým rukávem a KRAŤASY (!). A to přesto, že už oba móóóc dobře víme, že na všech nádherných vyhlídkách bývá ostrý vítr dosahující často síly téměř uragánu. Po menším vnitřním boji jsem nakonec na sebe navlékla ještě pracovní KAMAŠE a sandálky s vysokými podpatky pragmaticky doplnila ČERNÝMI PONOŽKAMI 😀 (které jsem náhodou objevila v autě a možná patřily Vr.) bez ohledu na vyznění se zbytkem garderóby.
PLASTOVÝ TÁC, na kterém byly naservírované španělské lahůdky, měl neustálou tendenci vznést se do vzduchu jako létající talíř, takže jsme se s Vr. střídali v jeho přidržování, aby si druhý mohl zobnout jídla (přesto nám pár koleček choriza a plátků iberské šunky uletělo 😀). Na rozdíl od tácu, SKLENIČKY jsme, bohužel, měli skleněné. Jednu nám smetl vítr ze stolku ještě před přípitkem a druhou o chvilku později. Při rozmísťování křesílek jsme sice pečlivě vybrali orientaci směrem na nejpůsobivější výhled, při nalévání šampusu (do té jedné, dosud nerozbité a tedy mé, sklenky) se ale ukázalo, že jsme opomněli pomyslet na neméně důležitou orientaci křesílek PROTI větru 😀, takže přípitek jsem si vychutnala celá zmáčená – bohužel včetně právě navlečených kamaší. Nebudete tomu věřit, přátelé, ale i velmi kvalitní víno dokáže zahřát pouze zevnitř, zvenčí nikoli.
Co dodat… zbytek šampusu jsme vypili přímo z láhve, ani jeden jsme tuto akci – naštěstí! – neodstonali a ač to tak možná po přečtení předešlých řádků nevypadá, ten večer jsme si navzdory svým začátečnickým chybám skvěle užili.
Daně jsou ve Španělsku vysoké. A máte-li tady trvalý pobyt, čili jste rezident – byť ne fiskální – a navíc zde vlastníte majetek, platíte z něj trojí daně ve Španělsku (a jedny v Česku).
Ve Španělském království se vás týkají daně:
1) Obecní, které platíte každoročně do pokladny obecního úřadu. Tyto daně se vztahují na všechny, kteří mají na území určité municipality dům či stavební pozemek sousedící s místní komunikací.
2) Regionální, proudící do pokladny vlád jednotlivých provincií, které zaplatíte jednorázově při převodu zakoupené nemovitosti do vašeho vlastnictví.
3) Celostátní, v případě, že jste nefiskální rezident, tj. platíte daně z příjmu (týká se i důchodu od určité výše) jinde než ve Španělsku, po právní stránce máte trvalé bydliště v zemi, kde jste plátcem daní. Váš dům na španělském území je tudíž považován za vaše druhé bydlení, a tím pádem zatížen daní. Skutečnost, že nevlastníte v Česku vůbec nic – což je náš případ – na tom nic nemění. V Česku pak musíte doplatit případný rozdíl mezi daní zaplacenou ve Španělsku a vyměřenou českým finančním úřadem.
V případě, že se rozhodnete pro statut fiskálního rezidenta, nebudete za dům či stavební pozemek ve Španělsku platit nic, ale zase se musíte přihlásit k placení daně z příjmu, která je tu velmi vysoká a progresívní.
Optimální řešení neexistuje…
Kanárskému souostroví se přezdívá „ostrovy věčného jara“, ale je to malá nadsázka, tedy aspoň v případě Lanzarote zcela určitě. Klima je tu svým způsobem drsné a pokud chcete, aby vaše stromky ve zdejších podmínkách přežily, musíte za prvé ke každému z nich buď pravidelně nosit konve vody či přivést hadici s vodou a zadruhé kolem něj vybudovat ochrannou zídku proti větru. Včera jsme se o jednu takovou celý den snažili. Až k večeru jsme si přiznali, že stavitelé zídek z nás zřejmě nebudou a zavolali Manemu, zda má zájem o další práci.
Mane přišel, naši zídku dlouho chválil a pak řekl, že se musí celá zbourat a postavit od základu znova 😀. Což nám bylo jasné už včera večer. Suchou zídku totiž nedrží pohromadě nic jiného, než kameny zaklesnuté navzájem do sebe, v každé řadě o něco menší, takže zídka se směrem nahoru ztenčuje. Znamená to, že musíte u paty začít opravdu s obřími kameny, abyste byli schopni vyhnat ji do výšky minimálně 1,5 m. A přesně to byl náš problém – ocitli jsme se v koncích už při necelém metru 😀.
Naše neduživá zídka-chcípáček
Plnokrevné zídky, z nichž jednu takovou zvládne postavit každý zdejší domorodec do oběda… a poté si odpoledne střihne ještě minimálně 50 kiláků na kole 😀.
… ale tak nějak jinak, než jste čekali …
Po návratu z Fuerteventury jsme zjistili, že:
1) nám byla ukončena dodávka stavebního proudu a namísto toho už týden čerpáme elektřinu za tarif pro domácnosti. A to přesto, že před odjezdem nám několik pracovníků po sobě rezolutně zdůraznilo, že něco takového v žádném případě není možné; 👍
2) namísto dodavatele elektřiny, u kterého jsme zažádali o odběr, nám dodává elektřinu úplně jiný dodavatel, jehož nabídku jsme odmítli a smlouvu s ním neuzavřeli; 😮
3) ačkoli všichni dodavatelé podmiňovali změnu tarifu ze stavebního na domácnostní nainstalováním jiné rozvodné skříně podle nově schválené normy, nakonec naše původní stará, malá a normu nesplňující skříňka (zřejmě) vůbec nevadila, takže nebudeme muset rozkopat kamennou zídku, ve které je zabudovaná (hurá!). 👍
Tudíž elektřinu můžeme považovat za TÉMĚŘ vyřešenou záležitost…
Pro mnoho návštěvníků je největším tahákem Fuerteventury zlatavá a často v lehkém růžovém oparu zahalená pláž Cofete, táhnoucí se v délce téměř 10 km podél namodralých hor bez vegetace na jihozápadním cípu ostrova. Vede k ní silnice z Moro Jable, která se záhy mění na štěrkovou cestu. 
Máte-li z půjčovny pronajatý jiný než terénní vůz, neopomenou vás upozornit, že s ním na Cofete nesmíte, ale nejspíš není jediného turisty, který by to respektoval. Pokud jste zdatní chodci, můžete se vydat i pěšky přes horský hřeben a budete prý odměněni nezapomenutelnými výhledy. „Prý“ proto, že my jsme to – na rozdíl od našich přátel – pěšky nedali.
Než dojedete k pláži, minete vesničku stejného názvu působící dojmem útočiště hippíků či jiných vyznavačů alternativního životního stylu.
Pokud nezahnete doleva k pláži, ale budete pokračovat po úbočí, dojedete k tak trochu tajemné stavbě Casa Winter, která patřila německému inženýru Gustavu Winterovi. Ten údajně figuroval na britském seznamu německých špiónů a byl jednou ze 104 osob, které po II. světové válce našly pod ochranou generalissima Franca útočiště ve Španělsku. Winterova vila byla postavena v roce 1946 a pojí se s ní legendy o kufrech nacistických peněz dovezených z Německa a patřících možná přímo Hitlerovu zástupci Hermannu Göringovi, nacistických průzkumných letadlech, ponorkách, tajných podzemních chodbách, sériích pokusných výbuchů a dalších podivných jevech. Žádná ze zmíněných událostí sice není nikde písemně zaznamenána, ale už samotný fakt, že Gustav Winter své sídlo vybudoval v nejodlehlejší části Fuerteventury, která je dodnes poměrně špatně dostupná a ve 40. letech minulého století to byla doslova nepřístupná pustina schovaná za vysokými štíty hor, kudy nevedly cesty, naznačuje, že majitel musel mít velice pádný důvod, proč svou rezidenci postavil na tak opuštěném místě, kde mu dělaly společnost pouze vlny bičující pobřeží a poryvy vichru narážející do oken.
Kromě samotných obyvatel Fuerteventury, kteří legendy vehementně šíří, existují i další indicie podporující zmíněná tvrzení, např. to, že až do 50. let byla většina poloostrova Jandía, kde Winterova vila stojí, oplocena a traduje se, že sám Franco celý poloostrov přenechal Němcům, kteří si tam dokonce zbudovali malou přistávací dráhu. Poblíž rezidence můžete vidět zrezivělý kontejner německé firmy Krupp a dodnes jsou také patrné pozůstatky kolejí mířících k horskému pásmu. Někteří starousedlíci se dušují, že ve 40. letech v okolí Winterovy vily slyšeli výbuchy a viděli, jak se hloubí podzemní tunely…
V současnosti je vila zavřená, některá okna jsou zatlučená, ale zcela opuštěná evidentně není. Bezprostředně za ní stojí kamenná bouda se známkami obydlenosti, v ohradě se pase několik oslíků a na terase vily stojí fungl nová židle ve směru výhledu na oceán 😀.
Ale zpátky k zajímavostem Fuerteventury – pokud byste cestou na západ neodbočili do hor ke Cofete, dojedete k velkému a malebnému majáku Faro de la Lola, v jehož bezprostřední blízkosti je několik zálivů, kde můžete pozorovat temně modré vody Atlantického oceánu, divoce narážející na pobřeží.
Tindaya je posvátná hora vystupující z vyprahlé krajiny severovýchodní Fuerteventury (poblíž městečka La Oliva) do výše přibližně 400 m. Citliví jedinci prý v její blízkosti cítí magickou atmosféru, která ji obklopuje. Na skalních stěnách hory se dochovalo přes 300 rytin znázorňujících stylizované lidské chodidlo, které vytvořili původní obyvatelé ostrova „majos“ dávno před příchodem Španělů. Neví se přesně, jaký význam uvedené rytiny měly, ani proč jich většina vznikla pouze na svahu shlížejícím směrem k Tenerife a Gran Canarii. (I v Teguise na Lanzarote byly objeveny podobné rytiny, orientované zase směrem k Tindaya. To naznačuje, že náboženský a kulturní význam této hory sahal před mnoha staletími za hranice Fuerteventury.) Možná, že Tindaya představovala jakýsi obří kalendář, či astronomickou observatoř, a zmíněné rytiny přímo souvisely s postavením hvězd, podle nichž se určoval příchod slunovratu a jednotlivé lunární fáze. Kromě toho se na tomto posvátném místě konaly různé magické rituály.
Trojice měst Betancuria (střed), Pájara (jih) a La Oliva (sever) tvořila ve středověku pomyslnou osu, kolem které se odehrával život na Fuerteventuře.
Betancuria ležící zhruba uprostřed byla prvním útočištěm evropských kolonizátorů vedených 
normandským šlechticem Jeanem de Bethencourtem. Aby byli lépe chráněni proti případným dalším nájezdníkům či pirátům, zvolili namísto pobřeží těžko přístupné údolí ve vnitrozemí. V roce 1404 založili osadu, která se postupně stala hospodářským a náboženským centrem ostrova. V srpnu 1593 ostrov napadli berbeři a Betancurii prakticky srovnali se zemí. Kromě materiální zkázy jejich řádění nepřežilo přes 60 obyvatel. Městečko bylo sice znovu vybudováno, od začátku 19. století ale postupně začalo ztrácet svůj někdejší význam a v roce 1834 přišlo o statut hlavního města.
V období let 1834 – 1860 byla nakrátko hlavním městem Fuerteventury La Oliva a poté se všechny správní instituce přesunuly do Puerto del Rosario. La Oliva byla založena už kolem roku 1500 a jeho historický význam a bohatství místních občanů dokládá mnoho do dnešních dnů zachovalých panských domů.
V centrální části ostrova věnované zemědělské činnosti najdete také pár pěkně zrekonstruovaných – a v některých případech i funkčních – větrných mlýnů.
A ještě dvě poznámky:
1) Ajuy, které jsem v minulém příspěvku označila za omšelou rybářskou vesnici, se tímto omlouvám, protože za 6 let prošla neuvěřitelnou proměnou – většina domů je nově omítnutých a nabízí posezení v několika restauracích.
2) Naši přátelé objevili poblíž městečka Pájara v neprostupném terénu skalní klenot Arco de las Peñitas, který se směle vyrovná obloukům na americkém jihozápadě. 