O víkendu jsme v rámci detailního poznávání okolí podnikli výstup na sopku La Corona, kterou máme prakticky „za domem“. Je vlastně ostuda, že jsme tam nevylezli už daleko dřív. La Corona je největší sopka severní části Lanzarote, která už zdáli imponuje svou mohutnou siluetou. Nejsnadnější cesta nahoru vede z vesničky Ye, což je pěkně větrná hůrka. Je tam sice několik prázdninovývch domů k pronajmutí, ale pokud byste o něčem takovém uvažovali, vezměte v úvahu, že je to jednak i na lanzarotské poměry svým způsobem konec světa a za druhé tam i v letních měsících k večeru často klesá teplota ke 12 – 13°C, takže rozhodně neopomeňte do zavazadla přibalit zimní svetr, bundu, čepici a klidně i rukavice. Nenechte se ukolébat fotkami lehátek rozestavených kolem bazénu u jednotlivých nemovitostí, protože pokud právě netrénujete na mistrovství otužilců, garantuju vám, že na nich nespočinete ani minutu.
Ale zpátky k sopce – když jsme vylezli na okraj kráteru (výstup není nijak náročný), už se nám tak mohutná nezdála. Ale stala se taková zvláštní věc – při pohledu dolů do kráteru mi najednou začaly připadat nějak příliš mohutné pohorky, které jsem měla na sobě… a současně jsem si uvědomila, že v nich moje chodidla po celou dobu chůze doslova „plavou“ do všech stran. Možná, že jsem si je při koupi zkoušela s lyžařskými ponožkami, které tady – logicky – nenosím? Anebo se mi tělo věkem o tolik „smrsklo“? No, zdárně jsme zvládli i sestup a doma jsem při pohledu na č. 45 vyražené na podrážce rychle pochopila, proč mi to tak šlapalo a byla jsem stále o krok vpředu 😀! A taky, že jsem túru absolvovala ve Vráťových kanadách… 😂
Vr. totiž není velký chodec a pěší túry moc nemusí. Takže když kývl na mou nabídku vylézt na La Coronu, byla jsem tak nadšená, že jsem na sebe rychle hodila džíny a větrovku a skočila do prvních bot, které jsem nahmátla v krabici, než si to rozmyslí.
A pointa? Vr. byl mile překvapený, že má o jedny kanady víc než tušil, protože na tenhle pár bot během několika let stěhování už dočista zapomněl.