Malé upozornění, přátelé: tento příspěvek se nehodí číst při jídle.
Jasně, běžného turistu přijíždějícího na Lanzarote tato otázka nejspíš vůbec nenapadne a pokud ano, nijak ho neznepokojuje. Ale nás s Vr. na chvilku potrápila.
Všechno, co jsme zatím zasadili, byly kaktusy a sukulenty, které prostě „zapíchnete“ do země a přišlápnete zem kolem. Ovšem na citrusy tuto metodu aplikovat nemůžete. Jelikož chceme mít časem citroníky stejně krásné, jako ty, co jsme vídali v našich dětských snech – tedy košaté a obsypané sytě žlutými a omamně vonícími plody – bylo nám od počátku jasné, že jim musíme zajistit úspěšný start.
Hned druhý den ráno po jejich zakoupení jsme vyrazili na kolech po blízkém okolí zeptat se všech sousedů, v jejichž zahrádkách citrusy rostou, co přesně ke zdárnému růstu potřebují. Všichni nejdříve trochu překvapeně koukali, protože nikdo z nich evidentně o něčem podobném až dosud nikdy neuvažoval, ale když viděli, jak lačně čekáme na nějakou radu, všichni se vytasili s doporučením, že citrusy chtějí hodně vody. Termín „hodně“ však v podání různých pěstitelů znamenal diametrálně odlišné množství od „každý den sklenici“ až po „jednou týdně 10 litrů“ 😀. Dotaz na kvalitu půdy vesměs odbyli mávnutím ruky, což mohlo znamenat kdeco, a dodali, že hnůj všechno spraví. KDE TADY ALE SEHNAT HNŮJ?
A to jsme si mysleli, že za dva a půl roku tady strávených už víme všechno… Vylučovací metodou (krávy tady nejsou) jsme usoudili, že musíme shánět buď kozí bobky, či velbloudí trus. Nejspíš zjistit, kde jsou kozí farmy a ty objet. Při poměru počtu zemědělců a chovatelů koz už jsem se – coby rozený pesimista – předem připravovala na možný scénář, že na kozí bobky tu existuje pořadník 😀.
Pátrání nám trvalo půl dne a nakonec jsme hnůj sehnali přímo v Haría. Je to hnůj ovčí, takže nám teď vrtá v hlavě otázka, kde na ostrově chovají ovce (nikdy jsme tu žádnou neviděli), anebo odkud ho dovážejí. U jednoho souseda jsme totiž zahlédli pytle s hnojem z Nicaraguy!!! 😀