Minulý týden dorazili jednoho rána architekt Alejandro a stavbyvedoucí Carlos, aby zahájili proceduru, na jejímž konci bychom měli třímat v rukou rozhodnutí o kolaudaci domu. Jejich návštěvě předcházel velmi hektický týden, kdy jsme se prakticky od rána do večera věnovali vytváření několika dalších kamufláží v interiéru. Asi nejabsurdnější z nich bylo zamaskování výklenku v patiu, který tam „za žádnou cenu nesmí být“. Proč zmíněný výklenek odporuje místní normativě nám nikdo nebyl schopen kloudně vysvětlit, zdá se však, že jeho existencí v našem domě by šmahem a zásadně utrpělo kulturní dědictví Lanzarote a kdoví, zda by celý ostrov nebyl vyškrtnut ze seznamu UNESCO…
Posuďte sami:
Po důkladném přeměření všech zdí, oken a dveří shledali Alejandro a Carlos vše celkem v pořádku až na zahradu, která jim přišla „poněkud nedokončená“ 🤣.
Byť předmětem kolaudace je přece dům a ne zahrada!, rozhodli jsme se poslechnout jejich doporučení „aspoň trochu“ ji zcivilizovat – určitě vědí, co říkají.
Při odchodu jsme se – celí natěšení věcí příštích – zeptali, jaký bude další postup, a to jsme neměli dělat, protože nám to kapku zkazilo náladu: Teď budou asi tak týden (rozuměj minimálně 3 týdny 🙁) kompletovat veškeré dokumenty a Carlos musí vytvořit stavební deník (teď??? 🤣). Pak dokumentace poputuje do Komory architektů, kde ji budou asi tak 1 – 2 týdny (rozuměj 1 – 2 měsíce 🙁) schvalovat. Teprve s kladným stanoviskem budeme moct zamířit na stavební odbor v Haría a zažádat tam o kolaudaci. A pak už budeme jen čekat a čekat a čekat, až jednoho dne zazvoní u našich dveří i. Miguel… a doufat, že se mezitím neoloupe provizorní omítka z dřevotřískové bedny v patiu, že nespadne narafičený falešný strop v komoře a že se nepropadnou naše venkovní kamufláže. Podle zákona má totiž na inspekci čas celé 4 roky…
… a to originál šampaňské, co nám dovezla jedna kamarádka a kterým jsme chtěli důstojně oslavit kolaudační rozhodnutí, asi co nejdřív vypijeme…