Dilema téměř hamletovské
By in

Dilema téměř hamletovské

V porovnání s otázkou, jakou minulý týden řešil a posléze musel rozhodnout Vr., se Hamletovo přemítání „Být či nebýt“ jeví jako relaxační úvahy.

Ta zcela zásadní otázka zněla: „Kolový či pásový?“ Řeč je o vozíku na pohon, který by měl být schopen po našem pozemku vyjet do vrchu i z kopce, nezabořit se do měkkého prašného terénu, překonat menší nerovnosti, uvézt až 300 kg materiálu, ten umět sklopit na určeném místě, prostě pomocník snů, jehož kvalit nemůže ani zdaleka nikdy dosáhnout žádný z našich dělníků. Navíc by odpadla nutnost MNOHOKRÁT a STÁLE DOKOLA vysvětlovat „jak se co má udělat“ 🙈. A poté BEZ PŘESTÁNÍ kontrolovat a postávat za zadkem dotyčného i při sebetriviálnější práci, aby se nepustil do vlastní variace na zadaný úkol, kterou by pak bylo nutné celý další den napravovat 🙈. Potřeba doslova NEUSTÁLÉHO dohledu už nás totálně ubíjí a vyčerpává a vyvolává v nás čím dál neodolatelnější touhu být samostatní, nikoho nepotřebovat a udělat si co možná nejvíc věcí vlastními silami.

A právě v jednom takovém vzedmutí revolty klikl Vr. z trucu namísto na stránku supersportů na odkaz se zemědělskou technikou. A otevřely se mu do té doby netušené obzory strojů, z jejichž zrychlení sice na záda nepadnete, ale z toho co umí ano 😁.

 

Dovětek pro gurmety
By in

Dovětek pro gurmety

V minulém příspěvku jsem zapomněla na možná nejpraktičtější věc, co se týče živočišné říše, a tou je: co můžete vidět na talíři. A jelikož jsme na ostrově, kde se kromě koz a slepic nechovají prakticky žádná hospodářská zvířata a veškeré maso se dováží, omezím se na nabídku ryb. V obchodech můžete koupit čerstvého tuňáka (atún), pražmu obecnou (bocinegro), pražmu královskou (dorada), kanice (cherne), lososa (salmón), smuhu královskou (corvina), sardele (boquerón), sardinky (sardina), ropušnici (cantarero), mořskou štiku (merluza), tresku (bacalao), mořského okouna (abade), zubatce (antoñito), humra (bogavante), kraby (cangrejo), chobotnici (pulpo) a obecně plody moře (mariscos). Velmi ceněné jsou nasolené ryby (salazón).

Lanzarotská fauna
By in

Lanzarotská fauna

Pozn. na začátek: Přátelé, k napsání tohoto příspěvku mě inspirovala v podstatě poznámka v minulém článku o liškách, které se tu nevyskytují. A tak mě napadlo trochu si sama pro sebe ujasnit, jaká zvířada tady vlastně žijí. Jinak jsem ale v oblasti zoologie téměř analfabet, a takto, prosím, berte následující příspěvek.

Počet zvířecích druhů  je relativně omezený, ovšem zdaleka ne tolik, jak byste čekali při spatření zdejší nehostinné krajiny. Asi nepřekvapí, že nejpočetnějšími zástupci zdejší fauny jsou mořští živočichové, kterých se tu údajně vyskytuje přes 200 druhů a tvoří zhruba 40 % veškerého živočišstva. Kromě ryb jsou to nejrůznější krabi a hlavonožci. V posledních letech objevili potápěči v pobřežních vodách několik druhů dosud neznámých měkkýšů a mořských hub. 

Druhými nejpočetnějšími zástupci živočišné říše jsou ptáci, mnoho z nich navíc patří k celosvětově ohroženým druhům. Některé z nich hnízdí na útesech Famara a v přírodní rezervaci Parque Natural del Archipelago Chinijo, kterou tvoří několik neobydlených ostrůvků severně od Lanzarote a Graciosy.Tato rezervace představuje pravý ráj pro ornitology. Mezi ptáky, které při návštěvě našeho ostrova bez problému spatříte budou např.: racek mořský, divoký kanár, poštolka obecná, sokol, krkavec velký, ťuhýk pustinný, dudek chocholavý, či některé druhy volavek.

Dále tady na každém kroku potkáte ještěrky a ze savců nejspíš divoké králíky.

Lanzarote je taky domovem několika endemických živočišných druhů, například malého slepého bílého ráčka (Munidopsis polymorpha), který kromě několika podzemních lagun v severní části ostrova kolem Jameos del Agua nikde jinde na světě nežije. Dalšími endemickými druhy jsou ještěrka atlantická (Gallotia atlantica), či gekon úzkopyský (Tarentola angustimentalis).

 

Jakej zapadákov?
By in

Jakej zapadákov?

Náš nový záhon s kaktusy budí takovou pozornost, že se na něj přiběhla podívat i sousedovic slepice.

To jsme zjistili poté, co jsme nejprve u snídaně s Vr. dlouze diskutovali o tom, jak je možné, že dnes ráno slepice kvoká tak hlasitě, jako by byla spíš u nás na zápraží, než za zdí. Já vyslovila hypotézu, zda to není tím, že jsem včera umyla okna v kuchyni, ale Vr. mínil, že takto fyzikální zákony nefungují. A pak jsme otevřeli dveře a byla tam a obdivně zírala na na naše dílo. Ovšem nejdobrodružnější část celé příhody – odchyt – byla teprve před námi a dala zabrat několika lidem. A pak, že žijeme v zapadákově, kde dávají lišky dobrou noc!!! Ostatně, lišku tady nikdy nikdo neviděl… 😃

Hlava na přemejšlení nebo na vlasy?
By in

Hlava na přemejšlení nebo na vlasy?

Vr. už si v širokém okolí získal pověst chlápka, co má hlavu na přemejšlení. Na rozdíl od mnoha jiných, co ji mají jen na vlasy 😆.

Ale… je otázka, jestli druhá varianta ve zdejších podmínkách není skoro výhodnější. Podíváte-li se na to z jiného úhlu, už vůbec není tak jednoznačné, kdo je vlastně chytrý a kdo ne…

Bývalý kameník Pedro nás okouzlil širokým bezelstným úsměvem, stále dobrou náladou – neb byl bláznivě zamilovaný – a nízkou hodinovou sazbou. Měl jediný drobný nedostatek, který vynikl až v delším časovém horizontu – při veškeré snaze nedokázal postavit žádnou zídku vodorovnou, každá mu  „šla do kopce“. A to bez ohledu na to, jak dlouhý čas strávil měřením s vodováhou. Takže jsme mu platili čas, kdy zídku stavěl, dále čas kdy horní část zídky zase boural a ještě půjčovné za sbíječku, kterou k tomu potřeboval 🙈. Posléze jsme usoudili, že se to i při nízké sazbě dost prodražuje, tak jsme mu dali sbohem a našli si „umělce“ Aurelia. Ten práci s vodováhou zvládá, zase je ale značně roztržitý (co naděláte, holt umělec!) a prakticky každý den (kdy uzná za vhodné přijít) mu něco chybí – tu provázek, jindy zednická lžíce, kombinačky, tužka, špunty do uší, či pití, takže ho taky neustále dotujeme nad rámec dohodnuté sazby (v tomto případě však naopak vyšší než průměr za „umělecký dojem“), hnáni tužbou, aby práce co nejrychleji pokračovaly.

Mnohdy očividně stačí mít hlavu jen na vlasy… 😆

Nic si z toho nedělej...
By in

Nic si z toho nedělej...

To takhle jednoho dne dáte zedníkovi Mane za úkol vybetonovat rampu od třetí k šesté dlaždici a prostrčit chrániče na elektrické kabely do záhonu napravo. Všechno mu třikrát zopakujete, přesně vyznačíte odkud kam rampa povede a odjedete si něco vyřídit do Arrecife. Když se vrátíte, je rampa vybetonovaná od poloviny druhé dlaždice a chrániče visí vlevo. Naštěstí beton zatím neztvrdl, tak okamžitě běžíte za Manem, aby to rychle předělal, jak to mělo být. A on na to: „Nic si z toho nedělej, Julia, to nevadí, klidně to předělám“ … takže máte pocit, že ten, kdo to zvoral a kvůli komu se to musí předělat, jste vlastně vy!!! 🤣

 

Zedníci překvapivě taky sledují zprávy
By in

Zedníci překvapivě taky sledují zprávy

Od pátku teploty den co den šplhají ke 40°C, na zdejší poměry něco nevídaného. Navíc se zcela utišil vítr, který obvykle v noci žene přes ostrov mraky s nimiž přichází vláha. Což nám v posledních pár dnech dává celkem realistickou představu o tom, jak asi vypadá život uprostřed Sahary.

Navíc máme na dnešek naplánovanou betonáž vjezdu, která při odbornosti našich pracovníků a svažitém terénu mezi pozemkem a silnicí představuje poměrně komplikovanou operaci. Jde totiž o to, aby v době dešťů srážková voda beze zbytku stekla na silnici, aniž by nám podmáčela dům. Obstarali jsme Manemu k ruce pomocníka, aby se úplně neudřel a ještě pár týdnů vydržel to vražedné tempo. Mane to pochopil tak, že povýšil a stal se šéfem. Přidavače sekýruje a honí s kolečkem s maltou tak, že nevěříme vlastním očím. A to navzdory tomu, že přidavač je dvakrát tak velký jako on (na fotce v zeleném triku) a navíc prý „rentiér“, neb  pronajímá několik letních bytů. Ano, máte pravdu, taky si rentiéra představujeme trochu jinak. 

Mane, kterému podle všeho velmi imponuje vodováha, se rozhodl, že  „když je teď šéf “ stráví většinu pracovní doby proměřovaním svahu pomocí tohoto přístroje 😆 a Vr. dalo velkou práci přesvědčit ho, že sklon svahu se vodováhou změřit nedá.

Každopádně, velká část dnešní pracovní směny Maneho a přidavače se nesla v duchu debaty o tragédii v Afghánistánu, takže to téma mocně rezonuje i tady, což by člověk tak nějak nečekal.

Charita po lanzarotsku
By in

Charita po lanzarotsku

Zodpovědný přístup k jídlu tady mají všichni: dobře situovaní i bezdomovci. Druzí jmenovaní sedávají každý den v řadě na obrubníku u četných jídelen v Arrecife prodávajících jídlo s sebou a čekají. Před jídelnou stojí fronta těch zámožnějších, ze které každou chvíli zazní dotaz směrem k bezdomovci, který je právě na řadě: „Co si dáš?“ Ten už má vybráno, takže bez zaváhání sdělí, na co má chuť, a za malou chvilku od svého mecenáše obdrží krabičku s obědem. Tento – pro nás trochu překvapivý systém charity – zřejmě celkem dobře funguje díky mimořádně nízké ceně jídel s sebou (oběd vyjde mezi 3 – 5 €). Jídelny jsou zejména v Arrecife – ale nejen – na každém rohu, protože většinu místních nebaví vařit. A při zmíněné ceně opravdu nemusejí…

Jedinou drobnou nevýhodu představuje poměrně omezená škála pokrmů a to, že skoro nikde nepřipravují rýži. Pro zajímavost uvádím prakticky vyčerpávající seznam jídel, která jídelny nabízejí:

  • smažený rybí filet,
  • dušený rybí filet,
  • smažený řízek (hovězí, ale dobrý),
  • grilované kuře,
  • grilovaná vepřová žebra,
  • dušené hovězí či vepřové se zeleninou (estofado),
  • lasagne (nepříliš zdařilé),
  • špagety po milánsku (bez sýra),
  • vepřová kotleta na houbách se smetanovou omáčkou,
  • paella,
  • kořeněné pečené brambory (hodně mastné),
  • vařené brambory ve slupce (papas arrugadas),
  • studený salát s chobotničkami,
  • ruský salát (vlašský salát s kousky ryby) a
  • masové kuličky (albondigas) v rajské omáčce, což je zdejší gastronomický hit a  proto je mají absolutně všude.

Z našeho pohledu jsou všechna jídla hodně málo solená a prakticky nijak nekořeněná, takže trochu mdlá (to se týká i asijských bister, kam jsme párkrát zašli pro provětrání chuťových buněk). Po zmíněných zkušenostech jsme si zakoupili papričky piri piri a dodáváme místním pokrmům vyšší grády 😁.

Svačinka je nedotknutelná
By in

Svačinka je nedotknutelná

Jednou z věcí, která je společná všem pracovníkům ve stavebnictví (a nejen jim) a současně představuje jednu z vůbec nejdůležitějších činností na každé stavbě, je svačina od 10:00 do 10:45. Podle přesnosti, s jakou všem úderem 10 hodiny upadnou z rukou veškeré pracovní nástroje, byste si mohli řídit hodinky 😄. A pak další 3/4 hodiny kdokoli a cokoli – byť by se jednalo o velmi urgentní záležitost – prostě MUSÍ počkat, protože čas na jídlo je tady nepsaným ZÁKONEM a doslova posvátný. Vyrušit někoho od této bohulibé činnosti je považováno za hulvátství nejhrubšího zrna.

Nedbalý přístup k jídlu jako v Česku se tady nevyskytuje a hrdinská prohlášení typu „dnes jsem měl tolik práce, že jsem se ani nestačil najíst“, by tady byla hodnocena jako výroky naprostého hlupáka 🙈.

Pozn.: Do sekce VIDEO přibyl další VI. díl výstavby, ve kterém hraje jednu z hlavních rolí mimořádná šikovnost a důvtip mého muže. 

Líheň videoher na Lanzarote
By in

Líheň videoher na Lanzarote

Gorka Aranzábal je teprve 13ti letý kluk z Lanzarote, který už v útlém dětství propadl videohrám. Na tom by samo o sobě v dnešní době nebylo nic tak neobvyklého, malý Gorka ale kromě hraní začal záhy taky vymýšlet vlastní videohry a dnes je zřejmě vůbec nejmladším španělským tvůrcem a současně podnikatelem v téhle branži. Hry začal vytvářet už ve svých 8 letech a v 11 mu rodiče doma zařídili malé studio. Právě v něm vznikla v roce 2019 hra Patuke (ke stažení na Google Play). Vloni představil svou novou videohru Bromeliad, která okamžitě začala slavit úspěchy v celé Evropské Unii a podařilo se jí proniknout dokonce i do Austrálie. Jedná se o survival game situovanou na tichomořský ostrov. Recenzenti se shodují v názoru, že zmíněná videohra může směle konkurovat hrám vytvořeným velkými profesionálními studii, ať už se jedná o vyspělou grafiku či perspektivu.