Tímto rozhořčeným výkřikem končila poslední z mnoha esemesek, kterými jsme si s naším elektrikářem – my v Praze, on na Lanzarote – postupně vyjasňovali, co se vlastně přihodilo…
Totiž hned druhou noc poté, co jsme odletěli do Prahy, nám zhruba o půlnoci bezpečnostní systém zahlásil přerušení dodávky elektrického proudu v domě. Pár hodin jsme tomu nepřikládali žádnou důležitost, když ale elektřina v poledne dalšího dne stále ještě nešla, začali jsme postupně propadat lehké nervozitě, jelikož za celé dva uplynulé roky se v Maguezu nikdy nic podobného nestalo. Pravidelné informační esemesky bezpečnostní agentury o tom, že záložní baterie slábne, nás taky zrovna neuklidňovaly a když jsme zavolali sousedovi a ten nás ujistil, že jemu elektřina funguje, začalo být jasné, že máme problém. Naivně jsme předpokládali, že bezpečnostní služba situaci vyřeší: pošle technika zkontrolovat co se děje, anebo tak něco, a to pokud možno okamžitě, než se ta zatracená baterie úplně vybije. Pracovnice helpdesku (anebo možná spíš chatbot) v Madridu nás však vyvedl(a) z omylu a několikrát nám zopakova(a), že ve smlouvě je jasně uvedeno, že povinnost zajistit, aby fungovala elektřina, má klient – tedy my. Mezitím baterie už úplně umřela, a tak jsme se vzápětí dozvěděli další nemilou informaci: že poskytování služeb bezpečnostní agentury je přerušeno do doby, než si zajistíme obnovení dodávky elektrického proudu do domu. Dobré, že?
Nakonec se ukázalo, že se nejedná o žádný sofistikovaný pokus nějakého místního zlodějského gangu odstavit náš alarm proto, aby některou z příštích nocí vnikl do našeho domu a ukradl několik stovek cédéček rockových kapel z 80. a 90. let, pár slovníků a tři elektrická kola, což je asi to nejcennější, co v domě máme. Skutečnost byla daleko prostší: nad Maguezem se o noc dřív přehnala apokalyptická průtrž mračen, voda zatekla do venkovní rozvodné skříně a způsobila zkrat všech okruhů v domě.