Téměř všechny přistěhovalce na Lanzarote spojuje sentimentální sen o tom, že se „jednou“ vrátí do rodné země. Nutno podotknout, že je to sen zcela nekonkrétní a nikdo nepodniká sebemenší kroky k tomu, aby jej uskutečnil. Všichni vám navíc řeknou, že na rozdíl od jejich země původu je tady – rozuměj na Lanzarote – nulová kriminalita, žádná inflace, skvělá životní úroveň i zdravotnictví (nepocházejí z Česka 😊), výrazně vyšší šance dětí na vzdělání a úspěšné uplatnění v životě, prostě všechno naprosto skvělé, ale… Nejvíc se stýská Latinoameričanům. Když s nimi nakousnete toto téma, čokoládové oči jim zvlhnou dávnými vzpomínkami z dětství a vy vidíte, že hledí někam do nitra své duše. Chybí jim tady zvláštní magická atmosféra, vůně, barvy, temperament a tóny Latinské Ameriky. Tak trochu jim rozumím, protože jsem kouzlu té části světa propadla taky a i mně se občas stýská, byť jsem se tam nenarodila. Faktem ale je, že pokud už odsud někdo odchází, bývají to nejspíš Italové, Němci či Britové, Latinoameričané se nevracejí zpátky prakticky nikdy. Navíc díky téměř či zcela neexistujícím systémům důchodového zabezpečení v mnoha latinskoamerických zemích spousta zdejších přistěhovalců podporuje své příbuzné – nejčastěji rodiče – „tam doma“ a každý měsíc jim na účet posílá peníze na živobytí. (Čímž paradoxně přijdou o sociální almužnu i ti, co by na ni případně měli nárok, protože příchozí platby lze velmi jednoduše dokladovat.)