Přátelé, mnozí z vás už to asi tušíte: dospěli jsme do bodu, kdy nevíme jak dál. Asi nejlepší ilustrací mého duševního stavu je skutečnost, že někdy sedávám na balkoně, pozoruju projíždějící auta a skládám z písmen jejich registračních značek slova. Taky jsem po letech začala znovu kouřit. Vr. je taky naprosto vyčerpaný, a to jak tělesně, tak duševně. Velmi by si zasloužil vypadnout z toho kolotoče zbývajících prací, nedodělků, oprav a věčného dohadování se s neschopnými řemeslníky aspoň na pár dnů někam jinam. Jenže to v současné době absolutně nepřipadá v úvahu – jednak kvůli vysokým počtům nakažených coronavirem prakticky v celé Evropě, a taky kvůli mé velmi omezené pohyblivosti.
Momentálně vlastně ani nevíme, zda ten dům chceme vůbec dostavět, pokud ano, zda se tam chceme přestěhovat, a zda vůbec chceme dál žít na Lanzarote.
Velmi doufám, že příští příspěvek bude už zase aspoň o fous optimističtější. A pokud bych žádný optimismus ze dna duše nevykřesala, slibuju, že vás nebudu obtěžovat dalšími chmurami, ale poinformuju o některých zajímavých místech ostrova.