Dnes jsem byla objednaná na 2 vyšetření v nemocnici. První – na ošetřovně – trvalo zhruba minutu a spočívalo v tom, že sestra zkušeným okem pohlédla na jizvu a doporučila začít ji masírovat. Při odchodu z ošetřovny jsem se zeptala, před kterou ordinací mám počkat na traumatologa, což bylo druhé vyšetření. Sestra mrkla do počítače a sdělila mi že před žádnou, protože můj termín byl zrušen. „Jak to?“, divím se a ukazuju jako důkaz sms v mobilu (tady se veškeré termíny vyšetření přidělují a oznamují prostřednictvím esemesek). „Protože Tvůj operatér odešel pracovat do Madridu“, ona na to. „No a?“, nechápu souvislosti. Vzápětí se dozvídám, že jsem se ocitla v naprosto patové situaci, protože žádný jiný lékař se mě údajně nemůže ujmout… leda bych si vzpomněla, kdo byl druhým asistujícím chirurgem. „Cože?!? Já byla přece v narkóze!!!“ Sestra na mě zachmuřeně pohlédne a vyvolá ve mně nejasný pocit, že narkóza není omluvou. Že nejde o žádnou legraci pochopím ve chvíli, kdy dodává, že jméno druhého chirurga není uvedeno ani v operačním protokolu. 🤢
Sestra mi chce pomoct a telefonuje na všechny strany, ve snaze zjistit, jak postupovat v tak komplikovaném případě, jako je ten můj. Po hodině ale konstatuje, že s TAK bezprecedentní a nepředvídatelnou situací si vůbec nikdo neví rady 🤢. Že na Lanzarote nejspíš není šance, že by nějaký jiný traumatolog posoudil stav mé zlomeniny 🤢 a budu se tedy muset buď spolehnout na vlastní úsudek a pocity, anebo se objednat na soukromou britskou kliniku. Ani já si nevím rady, napadá mě jediné – koupit si letenku do Madridu…
Nemocniční zřízenec mě v pojízdném křesle a v totálním šoku odváží k východu z nemocnice a volá mi taxi. V okamžiku, kdy nastupuju, vybíhá z hlavní brány sestra a radostně gestikuluje – omylem se celou dobu dívala do jiné složky v počítači, nakonec ale tu dnešní kontrolu u jednoho z traumatologů přeci jen dohledala… 👍👍👍
Že jsem pak čekala ještě další hodinu, než se v systému našly mé rentgenové snímky, už byla těžká pohoda… 😆