Bezkonkurenčně největším lákadlem ostrova La Palma je centrální Caldera de Taburiente s několika vyhlídkami a množstvím treků, pokud jste ale v životě trochu cestovali, podobná panoramata už jste určitě viděli i jinde. To, co z ní dělá skutečně unikátní zážitek, je skutečnost, že (alespoň v tuto roční dobu) nikdy nevíte, kdy prstenec krásných horských štítů vystoupí z mraků anebo se do nich zase schová, což může být v extrémním případě otázka několika vteřin. My měli štěstí na všech vyhlídkách kromě té nejvyšší Roque de los Muchachos ve výšce 2426 m, ze které lze za jasného počasí prý dohlédnout průrvou vedoucí jihovýchodním směrem až k oceánu. Tam jsme měli smůlu a nedohlédli na parkovišti ani na ukazatel kudy se jde k vyhlídce. O kousek níž je astrofyzikální observatoř se třemi obřími teleskopy poslední generace, z nichž jeden je v současné době vůbec největším teleskopem na světě využívajícím optiku s infračervenými paprsky. 
Vyhlídka Mirador Los Brecitos (z Los Llanos) sama o sobě není nijak výjimečná, v tomto případě platí, že „cesta je cíl“, ale po cestě uvidíte pár pěkných domů zatraceně vysoko v kopcích, takže vás zákonitě začnou napadat otázky kolik úsilí asi stálo vybudovat je tam, kde stojí, proč tak vysoko a čím se ti lidé v minulosti asi živili. Když se pak z vyhlídky vydáte jedinou možnou cestičkou po úbočí hor a asi po 1,5 km dojdete na plošinu se třemi dnes už opuštěnými domky Casas de Tenerra, tyto otázky naberou na mimořádné intenzitě, protože plošina je jediné ploché místo vysoko v kaldeře obklopené samými srázy a vy nedokážete pochopit, jakým působem sem dokázali v minulosti dopravit vše potřebné počínaje stavebním materiálem a konče základními životními potřebami a hlavně – proč právě sem???
Když se řekne banánovníková plantáž, zní to poeticky a romanticky. Teprve na La Palmě však člověk vidí realitu, a to, že plantáže představující významný zdroj obživy zdejších lidí současně nemálo hyzdí krajinu 🤢.
Porís de Candelaria (z Tijarafe) rozhodně stojí za krkolomný sestup, resp. sjezd vozem, protože celou rybářskou vesnici schovanou pod skalním převisem hned tak neuvidíte. Vesnička je ohromně zachovalá, v době naší návštěvy právě dokončovali opravu dvou jediných poněkud chátrajících domků. Navíc to není žádný skanzen, v létě v ní prý regulérně bydlí rybáři.
La Fajana u městečka Barlovento v severovýchodním cípu ostrova stojí za návštěvu ani ne tak kvůli dvěma uměle vybudovaným bazénkům, do nichž přepadává mořská voda, jako spíš kvůli spektakulárnímu vlnobití v jejich okolí. Malý přírodní můstek vyhlodaný oceánem v sopečné skále a vystupující nad hladinu má taky svůj půvab. Maják v bezprostřední blízkosti je nepřístupný a cestou k němu si zcela zošklivíte fóliovníky banánů (pokud se tak nestalo už dřív).
Los Tilos ani Cubo de la Galga jsme nenavštívili, protože nemáme rádi vlhké zelené přítmí hustých porostů a navíc jsme si ho užili dosyta v Parque Cultural de La Zarza, kam jsme se vydali za petroglyfy. Nám (hlavně tedy mně 😊) se líbily, ale pokud nejste skalní fandové prehistorických artefaktů, nejspíš nemá cenu, abyste výhradně kvůli nim vážili cestu do severní části ostrova… tedy pokud nejste navíc vášniví houbaři, protože místní les je houbami – většinou bedlami – přímo posetý a některé návštěvníky jsme podezírali, že sem přijeli spíš kvůli nim 😊. 
Playa Nogales na západním pobřeží je dobrým tipem na kratší nenáročnou vycházku podél útesu k oceánu. Cesta vede kolem jeskyně Cueva del Infierno částečně pod převisem, kde jsou pěkně vidět různobarevné vrstvy jednotlivých hornin. Vchod do jeskyně signalizuje, že je v podzemí a bez svítilny víceméně nepřístupná.
Vulkány San Antonio a Teneguía (z Los Canarios) na samotném jihu ostrova připomínají krajinu „u nás“ a tudíž nás nadchly. Velice zajímavé je taky místní muzeum, kde můžete shlédnout krátký dokument s autentickými záběry erupce Teneguía v roce 1971, interaktivní mapu, pomocí níž se můžete „proletět“ nad sopkami, a simulátor zemětřesení. Krátký trek z kopce vulkanickou krajinou vás zavede k malebnému majáku a salinám, kde se dodnes těží sůl. 
Tazacorte je maličké přímořské letovisko, které spolu s Los Llanos leží na západním pobřeží v unikátním místě jakéhosi „mlžného stínu“, kudy „netečou“ k pobřeží nízké mraky (jako prakticky všude jinde na ostrově), takže zde téměř pořád svítí slunce.
Hlavní město Santa Cruz je rozhodně reprezentativnější a noblesnější než Arrecife. Za procházku stojí zejména první tři ulice od pobřežní promenády, které jsou přehlídkou typických historických barevných domů s dřevěnými vyřezávanými a železnými kovanými balkony.
Na městečku Santo Domingo na severozápadním konci ostrova (světa) je nejzajímavější skutečnost, že hospodu na konci pěší zóny proti kostelu provozuje Čech Jirka, před nímž hluboce smekáme a držíme palce, aby se mu v podnikání dařilo.