Stavitel Miguel je celkem sympatický chlapík. Čím déle se známe, tím víc se z nás stávají téměř přátelé. Skutečnost, že dodnes neznáme ani jedno z jeho dvou příjmení na tom nic nemění. Ve Španělsku všichni mají 2 příjmení, ale většinou se ani jedno z nich nedozvíte, protože se v běžném životě vůbec nepoužívají. Na tom všem by nebylo nic divného, kdyby na naší smlouvě o provedení díla nebyl za stavební firmu uveden kdosi, jehož ani jedno ze čtyř jmen není Miguel.
Tím se dostávám k dalšímu bodu, a to, že naše stavební dobrodružství je, přátelé, ještě napínavější, než jsme si představovali, natož chtěli. Naše stavební firma je totiž v insolvenci 🤢. Už přes rok. My to víme zhruba 3 měsíce a po prvotním šoku už jsme se s touto skutečností naučili žít. Jednoho dne jsme prostě dostali do emailové schránky zprávu od španělské správy sociálního pojištění a když jsme ji pomocí elektronického podpisu otevřeli (vida, jak je elektronický podpis praktický 
), dozvěděli jsme se, že naše stavební firma dluží poměrně vysokou částku na sociálním pojištění zaměstnanců a dokud ji neuhradí, nesmíme už jí zaplatit ani Euro. Takže jsme okamžitě mazali za právníkem, který nám za 100 Euro řekl něco, na co bychom byli sami nikdy nepřišli: že když firmě přestaneme platit, ona nejspíš přestane stavět. Při odchodu nás ještě uklidnil konstatováním, že to je malér a máme si najít jinou firmu. Jenže kde?, když tady už rok panuje obrovský stavební boom, takže volná firma – či třeba jen řemeslník – jsou naprosto nesehnatelné komodity.
Ten večer padly „na žal“ minimálně dvě láhve šampaňského určené původně „na oslavy“.
Firma – navzdory všem předpokladům – zatím staví dál přesto, že poslední dva měsíce od nás neobdržela žádnou další zálohu. Dokonce se zdá, že nás tato nemilá situace jaksi sblížila. Miguel svůj dluh nezastírá, pravidelně si nám vylévá srdce, že „nejsou lidi“ a „o slušného zedníka nezavadíš“, a my mu – po zkušenostech s podnikáním v Česku – velmi rozumíme. Ale jistota je jistota – už žádné zálohy předem.