… houkl na nás šéf fasádníků jen tak mimochodem, když nás včera uviděl odcházet ze stavby. Zůstali jsme stát jako solné sloupy a chvíli nám trvalo, než jsme vstřebali obsah jeho sdělení.
„Cože?!? Vždyť nemáte hotovou fasádu, nejsou vnitřní omítky a vůbec – na koupelny snad přijde obkladač, ne!?!“
„Kdepak, señora, obklady děláme taky my.“
„A co tak najednou?“
„Kdyby zejtra sprchlo a nedalo se dělat venku… Hlavně potřebujeme vědět, kam patří který dlaždičky.“
„My budeme mít taky listelu.“
„Žádnej problém, señora! Jo, abych nezapomněl, budeme potřebovat 4 rohový lišty, tak nám je sem, prosím pěkně, zejtra brzo ráno hoďte.“ 
Celé září a půlku října jsme se nemohli dočkat, až se práce na stavbě zase rozběhnou, až dorazí víc zedníků, až se začne s dokončovacími pracemi… Teď staveniště připomíná mraveniště, dělníků je každým dnem víc a víc, začínají si navzájem překážet a vládne tam z našeho pohledu neuvěřitelný 
chaos. Pokud má Miguel opravdu v úmyslu – jak opakovaně zdůrazňuje – dovézt na stavbu mobilní WC a stavební buňku, už asi nebude příhodnější chvíle, než právě teď. Zdá se však, že dělníci (nejspíš ze zkušenosti) s něčím takovým vůbec nepočítají, protože každý z nich už se „zabydlel“ v některém rohu některé místnosti. V obýváku pak společně hodují a pokuřují, kromě kameníka, který je samotář a zabral si pro sebe hostinský pokoj. Do obýváku si taky nastěhovali lednici, kterou pravidelně doplňujeme kartony piva – jakousi úlitbou za neustálé požadavky na předělání toho a onoho.
Namísto abychom se radovali, máme čím dál větší obavy, na co se kde zapomene…
Dnes ráno jsme se kupodivu opravdu probudili do deště, který se během chvilky změnil v průtrž mračen (jednu ze dvou v roce, které Lanzarote zažije). Co nejrychleji jsme 
hodili snídani do sebe, nepromokavé bundy na sebe a uháněli do Maguezu, abychom zabránili případné katastrofě v podobě záměně dlaždic. Když jsme dorazili, hoši už měli obložené 2 stěny… správně a s neobyčenou precizností 👍.
